Opět vás zdravím z Afriky,
uplynul první týden mého pobytu, který byl i docela náročný. Zejména jsem v tom prvním týdnu zjišťoval, co se vše změnilo od mého posledního odjezdu.
Změn je tu hodně. A tou asi největší je ta, že prostory, ve kterých sídlí misionáři Wycliffe, se rozšířily (Wycliffe si totiž pronajal sousední nevyužité prostory, které se v budově nacházely). Najednou je tu dostatek místa a nikdo se nemusí tísnit na chodbě nebo využívat kuchyňku k práci. Vznikla spousta nových místností, učeben apod.
A dokonce se i uvažuje i o dalším rozšíření, ale je potřeba rekonstrukce ke které zatím nejsou finance (tyto prostory by v budoucnu měly pak sloužit i jako místnosti pro ubytování misionářů).
Co se rozšířilo, tak to nejsou jenom místnosti, ale přibyla i spousta nových nigerijských pracovníků, třeba konkrétně ve VMS přibyli 4 lidé. Dokonce ve VMS vznikl i pořádný nahrávací koutek s okénkem, kde to vypadá už opravdu jak v nějakém nahrávacím studiu v rádiu. Už se nemusí nahrávat ve sprchovém koutu vystlaného matracemi:) VMS teď vedou Nigerijci s kterými jsem půl roku pracoval a Frank se zatím přesunul do USA, kde shání pro ně finanční podporu - „kryje jim záda z druhého konce“.To je právě totiž také důležité u misií, že to není jenom o misii samotné, ale je potřeba i ta spolupráce s církví, její podpora atp., takže o to se teď stará Frank.
Spousta nových prostorů, lidí atp. Jediná místnost, která se nezměnila, je asi počítačové oddělení, tak jsem si v této místnosti celý první týden mohl připadat „v bezpečí“.
První týden jsem trávil zejména v tomto oddělení. Konkrétně jsem se snažil vzkřísit 3 staré notebooky, což se nakonec podařilo. Pak jeden den jsem i věnoval VMS. Konkrétně jsme tam testovali zařízení, které jsem jim tam před pár měsíci objednal. Jednalo se o USB mikrofony, aby mohli nahrávat tak, aby byli nezávislí na dostupnosti elektřiny, což je v terénu značný problém, který nese s sebou spoustu komplikací. Tak jsem je školil v tom, jak ta zařízení používat a vůbec jak nahrávat atp. Další týden se asi zaměřím více na VMS a budu mít více dalších školení – teď nejdříve asi něco o počítačových sítích, jak je vybudovat, propojit počítače atp.
Ale nedošlo jen ke změnám v misijním středisku, ale také i na ulici a ve městě. Soused – pastor se přestěhoval se svou rodinou, zmizela spousta stánků na ulici (vláda nařídila, že se smí provozovat jen ty kamenné), přibyl zákaz jízdy na adžabě (taxi – motorka), což asi ulevilo místním nemocnicím, ale trochu jsem se na ně těšil, že se na nich projedu. Ale tak místo toho jsem se třeba teď v týdnu proháněl na korbě džípu, když mě jedna misionářská rodina vezla jím k nim na večeři. Místo adžab ale přibyly tříkolky.
Jinak co se týče třeba počasí, tak tu stále prší. Ale dokonce když správce teď na našem dvorku posekal trávu, tak to tu už vypadá jak v Anglii. Ale k údivu i všech místních fungovala, a sna to bude i takto další týden, elektřina skoro po celý týden. Nicméně i přesto jsem chodíval spát a vstával se slepicemi, neboť v pokoji, kde bydlím, tak pro změnu není vůbec Internet, takže si musím na něj o něco dřív přivstat, neboť přes den je už úplně mrtvý. Jsem ubytován ve stejném dvoře jako minulý rok, jenom v jiném apartmánu, je to taková ložnice, nebo spíš kamrlík, s koupelnou. Ani letos kuchyňku nemám, což možná asi ani tak nevadí, protože letos stejně tu není Martin nebo někdo, kdo by po mně umýval nádobí:)
V neděli jsem se vydal do nigerijské církve, kterou jsem minulý rok navštěvoval. I tam došlo k několika změnám. Asi tou největší, kterou jsem zaznamenal, byla kontrola vozidel a osob před vstupem do církve. Bezpečnost byla totiž posílena, zejména asi po tom, co před několika týdny zase došlo k útoku na křesťanskou církev ve městě – útočník projel branou a odpálil nálož, kterou s sebou vezl. Takže v neděli platila přísná bezpečnostní opatření pro vozidla, a i lidé procházeli přes ruční detektory kovu. Asi jelikož jsem jediný běloch v církvi, tak mě nekontrolovali, jen symbolicky projeli detektorem, celý jsem jim pískal, neboť jsem měl spoustu klíčů, 2 mobily a i foťák, ale to už mě pouštěli dovnitř.
Závěrem se ještě podělím o jeden film, který jsme si pouštěli, když jsem byl na návštěvě u jedné misionářské rodinky. Je to půlhodinový film s názvem Peace Child. Je to natočeno podle skutečné události. Odehrává se to mezi lidožrouty v jednom kmeni v Indonésii. Přijíždí k nim tam sloužit misionářský pár, ale nemají s evangeliem u nich vůbec úspěch. Neboť když jim řekli příběh o Ježíši a o tom jak byl zrazen Jidášem, tak se najednou jim všichni vysmáli, protože Jidáš pro ně (lidožrouty) představoval hrdinu. Pak se ale stalo to, že ten kmen se dostal do války se sousedním kmenem, byla spousta obětí války, a tak ten kmen chtěl uzavřít mír. A uzavřel ho tím způsobem, že náčelník předal svého jediného syna (ještě novorozeně) druhému kmeni. Provedli to právě tímto způsobem, aby bylo vidět, že to myslí opravdu vážně, neboť v blízké minulosti právě onen sousední kmen oklamali, když snědli jejich „velvyslance“. Ten k nim totiž pravidelně dojížděl, přátelili se s ním, zvali ho na hostiny, ale všechno byla jen záminka pro to, aby ho nakonec mohli sníst. A na tom, že se náčelník vzdal svého syna, jim pak ti misionáři ilustrovali evangelium (navíc v dané kultuře pro ně děti znamenaly opravdu mnoho). Onen náčelník, který se vzdal svého syna, se pak stal prvním křesťanem, neboť sám na sobě zakusil, co to znamená dát svého jediného syna.
Tady je odkaz na něj, ale bohužel bez titulků http://www.youtube.com/watch?v=DEggzJmPNVU (Ve filmu přímo vystupuje onen misionářský pár.)
Zdraví Honza
V Jos 17.9.
Žádné komentáře:
Okomentovat