úterý 31. května 2011
Poslední dopis
Tak vás zdravím ještě jednou, ale tentokrát už opravdu naposledy.
Začínal jsem prvním dopisem z Brna, tak to zakončím odtud i posledním. Dorazili jsme domů v pořádku, tak se aspoň s vámi podělím o poslední dobrodružství při cestě zpátky do ČR a o tom, jak takový návrat vypadá - zejména změny, které na mě čekaly. Dřív jsem se k tomu nedostal - dospával jsem.
Tak pěkně postupně. Z Jos jsme vyjížděli v úterý v devět hodin ráno. Martin ještě den před odjezdem dokonce obdržel řidičský průkaz - trochu se to protáhlo kvůli stávce na půl roku. No ale v to úterý jsme tedy vyjeli směrem Abuja. Jeli jsme takovým minibuskem - jiné auto přepravce už neměl, sice nejspíš sloužilo jako dodávka, ale 2 místa k sezení tam byla. Když jsme odjížděli z Jos, tak krajina vypadala úplně jinak, než když jsme do něho přijížděli. Bylo zrovna spousta mraků a místy i mrholilo. Krajina po dešti byla zelená a někdy připomínala i krajinu ze Skotska a Mongolska.
Abuja nás překvapila - jak příjemně, tak i tou nepříjemnou stránkou. Abuja je město nedávno vybudované na "zeleném drnu", je hlavním městem Nigerijské federativní republiky, takže je sídlem spousty úřadů, bank atp. Byli jsme ubytováni přímo v centru v ubytovně ECWA církve, kde jsme přespávali dvě noci. Došlo k menšímu nedorozumění a překvapila nás platba za ubytování. Neměli jsme moc naira u sebe, na ubytování by to stačilo, ale pak by chybělo na odvoz na letiště a jídlo. Ale naštěstí každý z nás měl ještě trochu dolarů. Hned po obědě jsem se vydal hledat směnárnu. Když jsem vyšel z naší ubytovny, tak jsem našel několik bank, ale připadaly mi moc blízko - chtěl jsem si totiž udělat i zároveň výlet po okolí, připadalo mi to velmi snadné, tak jsem pokračoval dál v hledání - hledal jsem ale zejména muslima, který by mi to směnil. Když jsem dorazil na velkou křižovatku, tak tam bylo asi 20 policistů, kteří se tak trošku mezi sebou dohadovali (asi do sebe nabourali), tak jsem se jednoho zeptal, kde bych mohl směnit dolary. Poradil mi, že musím jít do zóny 4 (město je rozděleno do několika zón, my jsme byli ve dvojce). Tak jsem vyrazil. Omylem jsem ale odbočil do 3. zóny, nicméně viděl jsem tam několik bank, tak jsem zašel do nejbližší. Jenomže tam měli jen bankomat a kanceláře a když jsem se ptal vrátného, kde bych si mohl směnit peníze, tak mě poslal za muslimem do zóny 4. S pomocí místních lidí jsem ho našel a peníze směnil, dostal jsem dokonce i vynikající kurz.
Cestou k muslimovi mě Abuja mile překvapila - jezdí tam dokonce nějaké pravidelné autobusové linky, jsou tam i popeláři, řidiči na křižovatce poslouchají dopravního policisty, fungují tam i některé semafory atp.
Horší to bylo s obchody, protože kolem dokola byla spíše úřednická čtvrť a ceny jsme nedostávali dvojnásobné jak v Jos, ale měli jsme pocit, že pouze k nim přidávají jednu nulu na konci. Nicméně jsem objevil v blízkosti jeden supermarket, který vypadal úplně jak v Evropě, dokonce i podobné zboží tam bylo k dostání. Tak byla paráda se vněm procházet a vidět několik druhů sýrů, konzerv, dokonce i housky měli! A ceny nebyly přemrštěné.
Vlastně v Abuji jsme se poprvé začali pomalu aklimatizovat zpět do Evropy - pouze minutové výpadky elektřiny, život ve městě a i jsme měli televizi, v které jsme s napětím sledovaly zprávy ohledně prachu z islandské sopky. Obávaly jsme se, aby se nám tu pobyt neprodloužil o několik dní.
Následujícího dne jsme si vyšli jen tak po okolí pěšky - kolem pár ministerstev, národního kostela a i mešity.
Ve čtvrtek jsme vyrazili velmi brzy ráno na letiště, protože letadlo nám letělo v 8:45. Měli jsme i trochu obavu z celní prohlídky, aby nám něco nezabavili. Ale jakmile jsme se jim zmínili, že jsme misionáři, tak nám kufry vůbec nekontrolovali. Celník, který kontroloval můj pas, pak s nadsázkou a s úsměvem se mě zeptal, zda chci vypadat jako Usáma (kvůli mému plnovousu), tak jsem mu odpověděl, že ano a postoupil jsem dál do čekárny. V čekárně mě ještě Martin upozornil, že vezu v batohu nechtěně pilku - koupili jsme si totiž fólii na přebalení kufrů a součástí obalu byla i tato pilka, tak jsem se jí raději zbavil.
Let do Londýna trval 6 hodin a při něm jsme viděli i celou Saharu. Zpočátku, když letadlo vzlétlo, tak jsme měli pocit, že zase spadla NEPA (nigerijský dodavatel elektřiny), protože vypadly monitory na sedadlech, takže jsme nemohli sledovat kudy letíme. No a nepodařilo se je nahodit, nějak to blblo. Když jsme dolétli do Londýna, tak nám zbývaly 4 hodiny do odletu do Prahy. Let o pár minut se opozdil a když už mělo dojít k oznámení, z které brány poletíme, tak najednou zrušili většinu letů (kvůli nějaké bouřce). Takže na letišti byl zpočátku trochu zmatek a lidi pořádně nevěděli kam jít a jelikož byla zrušena spousta letů, tak vznikla i spousta dlouhých front. Šli jsme si tedy vyzvednout zavazadla a zařadit se do obrovské fronty, která vedla přes celý terminál letiště na změnu letenky na jiný termín odletu. Postupovala velmi pomalu a když nám zbývalo už jen pár desítek metrů, tak odbyla půlnoc a s tím se zavřely i všechny přepážky. Měly se otevřít až v pět hodin ráno, tak jsem si lehl do fronty mezi ostatní čekající a čekali jsme do rána. Snažili jsme se i pomocí známých změnit odlet přes Internet, ale zrovna ty naše letenky nešly.
Ale zaměstnanci letiště aspoň rozdávali všem čekajícím něco na pití, jídlo a i přikrývku s karimatkou.
Jenom byla škoda, že na letišti v Praze na mě čekali oba mí rodiče a i od Martina kamarádi a přítelkyně, všichni museli nakonec odjet s nepořízenou.
Ráno se fronta probudila a od pěti se znovu přeobjednávaly odlety. Začalo to velkým potleskem, když zaměstnanci letiště usedli do svých přepážek. Ale fronta šla velmi pomalu, protože počet fungujících přepážek se snížil na počet dvě a pak i jen jedna. Ale Martin zaslechl, že vedle u nově otevřené přepážky začali i odbavovat Prahu, tak jsme k ní přešli a dostali se hned na řadu. Přestože ráno mi ještě jeden pán, který se snažil změnit odlet do Prahy z Internetu, řekl, že pátek je už celý vybraný a volné místo je jen v sobotu, tak i přesto pro Martina tam našli jedno volné místo v prvním ranním odletu. Mě vzali jako náhradníka, takže jsem čekal, až oznámí moje jméno. Asi za půl hodiny ho oznámili, tak jsem hned utíkal rychle přes všechny kontroly k odletové bráně. A za chvíli jsme už oba seděli v letadle.
Cestou do Prahy byly vidět jen samé mraky - až na Prahu. Při přistání se nám naskytlo nádherné panorama na Říp, Lidice,Vltavu atp. - zkrátka okolí Prahy - už jsem se začal pořádně těšit na to české prostředí.
Když jsme vystoupili z letadla a šli k celní kontrole, tak celník jen zamrmlal, že jsme si měli stoupnout do fronty pro občany EU. Ale nakonec jsme byli rádi, že jsme si tam nestoupli, protože policista, který odbavoval tuto frontu, tak si asi zřejmě odskočil na obědovou pauzu, takže zbytek fronty se musel zařadit do zbývajících. Zašli jsme i na záchod na Ruzyni, za celní kontrolou tam byla jen jedna toaleta, kde ale chyběl papír. Naštěstí Martin si vezl několik papírových kapesníků z Nigérie.
Hned za pár minut nám jel autobus na nádraží, tak jsme do něj naházeli všechny naše kufry a cestou se kochali Prahou. Vlaky nám oběma jely také za nedlouho.
Když jsem ale vystoupil z letadla na Ruzyni, tak jsem zažíval trochu takovou velkou změnu a rozčarování - co se týče lidí. Připadali mi takoví uzavření a sebestřední na rozdíl od Afričanů. A když jsem pak seděl ve vlaku, tak to i tak vypadalo - nikdo nic nepromluvil, lidé seděli dál od sebe, míjeli se pohledy atp. Připadal jsem si úplně jako Michael Pailin (po večerech jsme v Nigérii spolu se sousedy sledovali jednotlivé části jeho dokumentu, který pořídil během svého cestování kolem světa v roce 1988), když se vrátil z cesty a vracel se na místo, odkud vyrazil - ten sice jel metrem, já jen vlakem a tramvají, ale pocity byly stejné (co se týče okolí a lidí).
V sobotu jsem si ráno vyrazil na kratičkou procházku do blízkého lesa, ale jinak jsem převážně dospával celý den. Čekali na mě i doma tvarohové buchty, na ty jsem se tedy těšil.
No a v neděli jsem vyrazil do sboru. Spousta lidí mě tam nepoznala:) Ale mile mě tam přivítali štanglí uheráku. Odpoledne jsem ještě zašel na vietnamské shromáždění se pozdravit se známými, také měli ze mě velkou radost, když mě viděli. Na shromáždění dokonce 4 noví lidé přijali Krista!
Jinak následující týden mě čeká ještě nějaké lítání po úřadech, očkování, musím ještě dobrat antimalarika, ale hlavně budu asi ještě odpočívat a aklimatizovat se zpátky, protože ještě jsem tak trochu v šoku z té náhlé změny prostředí, no schází mi Afrika a zejména Afričané. V blízké době ale neplánuji se tam vrátit (každopádně budu aspoň vypomáhat na dálku), ale Martin tam plánuje se vrátit v září. Bude ho tam zapotřebí, protože i na letišti Abuja řešil po telefonu problémy s počítači. Takže kdybyste někdo z vás chtěli nadále pokračovat v podpoře tohoto díla, tak sledujte stránky www.wycliffe.cz
Tak ještě jednou obrovský dík za vaši podporu a modlitby. Bohu díky jsme tam neměli žádné větší zdravotní potíže, i přestože nás tam komáři i někdy pořádně pokousali:)
Sláva Pánu!
Honza
Začínal jsem prvním dopisem z Brna, tak to zakončím odtud i posledním. Dorazili jsme domů v pořádku, tak se aspoň s vámi podělím o poslední dobrodružství při cestě zpátky do ČR a o tom, jak takový návrat vypadá - zejména změny, které na mě čekaly. Dřív jsem se k tomu nedostal - dospával jsem.
Tak pěkně postupně. Z Jos jsme vyjížděli v úterý v devět hodin ráno. Martin ještě den před odjezdem dokonce obdržel řidičský průkaz - trochu se to protáhlo kvůli stávce na půl roku. No ale v to úterý jsme tedy vyjeli směrem Abuja. Jeli jsme takovým minibuskem - jiné auto přepravce už neměl, sice nejspíš sloužilo jako dodávka, ale 2 místa k sezení tam byla. Když jsme odjížděli z Jos, tak krajina vypadala úplně jinak, než když jsme do něho přijížděli. Bylo zrovna spousta mraků a místy i mrholilo. Krajina po dešti byla zelená a někdy připomínala i krajinu ze Skotska a Mongolska.
Abuja nás překvapila - jak příjemně, tak i tou nepříjemnou stránkou. Abuja je město nedávno vybudované na "zeleném drnu", je hlavním městem Nigerijské federativní republiky, takže je sídlem spousty úřadů, bank atp. Byli jsme ubytováni přímo v centru v ubytovně ECWA církve, kde jsme přespávali dvě noci. Došlo k menšímu nedorozumění a překvapila nás platba za ubytování. Neměli jsme moc naira u sebe, na ubytování by to stačilo, ale pak by chybělo na odvoz na letiště a jídlo. Ale naštěstí každý z nás měl ještě trochu dolarů. Hned po obědě jsem se vydal hledat směnárnu. Když jsem vyšel z naší ubytovny, tak jsem našel několik bank, ale připadaly mi moc blízko - chtěl jsem si totiž udělat i zároveň výlet po okolí, připadalo mi to velmi snadné, tak jsem pokračoval dál v hledání - hledal jsem ale zejména muslima, který by mi to směnil. Když jsem dorazil na velkou křižovatku, tak tam bylo asi 20 policistů, kteří se tak trošku mezi sebou dohadovali (asi do sebe nabourali), tak jsem se jednoho zeptal, kde bych mohl směnit dolary. Poradil mi, že musím jít do zóny 4 (město je rozděleno do několika zón, my jsme byli ve dvojce). Tak jsem vyrazil. Omylem jsem ale odbočil do 3. zóny, nicméně viděl jsem tam několik bank, tak jsem zašel do nejbližší. Jenomže tam měli jen bankomat a kanceláře a když jsem se ptal vrátného, kde bych si mohl směnit peníze, tak mě poslal za muslimem do zóny 4. S pomocí místních lidí jsem ho našel a peníze směnil, dostal jsem dokonce i vynikající kurz.
Cestou k muslimovi mě Abuja mile překvapila - jezdí tam dokonce nějaké pravidelné autobusové linky, jsou tam i popeláři, řidiči na křižovatce poslouchají dopravního policisty, fungují tam i některé semafory atp.
Horší to bylo s obchody, protože kolem dokola byla spíše úřednická čtvrť a ceny jsme nedostávali dvojnásobné jak v Jos, ale měli jsme pocit, že pouze k nim přidávají jednu nulu na konci. Nicméně jsem objevil v blízkosti jeden supermarket, který vypadal úplně jak v Evropě, dokonce i podobné zboží tam bylo k dostání. Tak byla paráda se vněm procházet a vidět několik druhů sýrů, konzerv, dokonce i housky měli! A ceny nebyly přemrštěné.
Vlastně v Abuji jsme se poprvé začali pomalu aklimatizovat zpět do Evropy - pouze minutové výpadky elektřiny, život ve městě a i jsme měli televizi, v které jsme s napětím sledovaly zprávy ohledně prachu z islandské sopky. Obávaly jsme se, aby se nám tu pobyt neprodloužil o několik dní.
Následujícího dne jsme si vyšli jen tak po okolí pěšky - kolem pár ministerstev, národního kostela a i mešity.
Ve čtvrtek jsme vyrazili velmi brzy ráno na letiště, protože letadlo nám letělo v 8:45. Měli jsme i trochu obavu z celní prohlídky, aby nám něco nezabavili. Ale jakmile jsme se jim zmínili, že jsme misionáři, tak nám kufry vůbec nekontrolovali. Celník, který kontroloval můj pas, pak s nadsázkou a s úsměvem se mě zeptal, zda chci vypadat jako Usáma (kvůli mému plnovousu), tak jsem mu odpověděl, že ano a postoupil jsem dál do čekárny. V čekárně mě ještě Martin upozornil, že vezu v batohu nechtěně pilku - koupili jsme si totiž fólii na přebalení kufrů a součástí obalu byla i tato pilka, tak jsem se jí raději zbavil.
Let do Londýna trval 6 hodin a při něm jsme viděli i celou Saharu. Zpočátku, když letadlo vzlétlo, tak jsme měli pocit, že zase spadla NEPA (nigerijský dodavatel elektřiny), protože vypadly monitory na sedadlech, takže jsme nemohli sledovat kudy letíme. No a nepodařilo se je nahodit, nějak to blblo. Když jsme dolétli do Londýna, tak nám zbývaly 4 hodiny do odletu do Prahy. Let o pár minut se opozdil a když už mělo dojít k oznámení, z které brány poletíme, tak najednou zrušili většinu letů (kvůli nějaké bouřce). Takže na letišti byl zpočátku trochu zmatek a lidi pořádně nevěděli kam jít a jelikož byla zrušena spousta letů, tak vznikla i spousta dlouhých front. Šli jsme si tedy vyzvednout zavazadla a zařadit se do obrovské fronty, která vedla přes celý terminál letiště na změnu letenky na jiný termín odletu. Postupovala velmi pomalu a když nám zbývalo už jen pár desítek metrů, tak odbyla půlnoc a s tím se zavřely i všechny přepážky. Měly se otevřít až v pět hodin ráno, tak jsem si lehl do fronty mezi ostatní čekající a čekali jsme do rána. Snažili jsme se i pomocí známých změnit odlet přes Internet, ale zrovna ty naše letenky nešly.
Ale zaměstnanci letiště aspoň rozdávali všem čekajícím něco na pití, jídlo a i přikrývku s karimatkou.
Jenom byla škoda, že na letišti v Praze na mě čekali oba mí rodiče a i od Martina kamarádi a přítelkyně, všichni museli nakonec odjet s nepořízenou.
Ráno se fronta probudila a od pěti se znovu přeobjednávaly odlety. Začalo to velkým potleskem, když zaměstnanci letiště usedli do svých přepážek. Ale fronta šla velmi pomalu, protože počet fungujících přepážek se snížil na počet dvě a pak i jen jedna. Ale Martin zaslechl, že vedle u nově otevřené přepážky začali i odbavovat Prahu, tak jsme k ní přešli a dostali se hned na řadu. Přestože ráno mi ještě jeden pán, který se snažil změnit odlet do Prahy z Internetu, řekl, že pátek je už celý vybraný a volné místo je jen v sobotu, tak i přesto pro Martina tam našli jedno volné místo v prvním ranním odletu. Mě vzali jako náhradníka, takže jsem čekal, až oznámí moje jméno. Asi za půl hodiny ho oznámili, tak jsem hned utíkal rychle přes všechny kontroly k odletové bráně. A za chvíli jsme už oba seděli v letadle.
Cestou do Prahy byly vidět jen samé mraky - až na Prahu. Při přistání se nám naskytlo nádherné panorama na Říp, Lidice,Vltavu atp. - zkrátka okolí Prahy - už jsem se začal pořádně těšit na to české prostředí.
Když jsme vystoupili z letadla a šli k celní kontrole, tak celník jen zamrmlal, že jsme si měli stoupnout do fronty pro občany EU. Ale nakonec jsme byli rádi, že jsme si tam nestoupli, protože policista, který odbavoval tuto frontu, tak si asi zřejmě odskočil na obědovou pauzu, takže zbytek fronty se musel zařadit do zbývajících. Zašli jsme i na záchod na Ruzyni, za celní kontrolou tam byla jen jedna toaleta, kde ale chyběl papír. Naštěstí Martin si vezl několik papírových kapesníků z Nigérie.
Hned za pár minut nám jel autobus na nádraží, tak jsme do něj naházeli všechny naše kufry a cestou se kochali Prahou. Vlaky nám oběma jely také za nedlouho.
Když jsem ale vystoupil z letadla na Ruzyni, tak jsem zažíval trochu takovou velkou změnu a rozčarování - co se týče lidí. Připadali mi takoví uzavření a sebestřední na rozdíl od Afričanů. A když jsem pak seděl ve vlaku, tak to i tak vypadalo - nikdo nic nepromluvil, lidé seděli dál od sebe, míjeli se pohledy atp. Připadal jsem si úplně jako Michael Pailin (po večerech jsme v Nigérii spolu se sousedy sledovali jednotlivé části jeho dokumentu, který pořídil během svého cestování kolem světa v roce 1988), když se vrátil z cesty a vracel se na místo, odkud vyrazil - ten sice jel metrem, já jen vlakem a tramvají, ale pocity byly stejné (co se týče okolí a lidí).
V sobotu jsem si ráno vyrazil na kratičkou procházku do blízkého lesa, ale jinak jsem převážně dospával celý den. Čekali na mě i doma tvarohové buchty, na ty jsem se tedy těšil.
No a v neděli jsem vyrazil do sboru. Spousta lidí mě tam nepoznala:) Ale mile mě tam přivítali štanglí uheráku. Odpoledne jsem ještě zašel na vietnamské shromáždění se pozdravit se známými, také měli ze mě velkou radost, když mě viděli. Na shromáždění dokonce 4 noví lidé přijali Krista!
Jinak následující týden mě čeká ještě nějaké lítání po úřadech, očkování, musím ještě dobrat antimalarika, ale hlavně budu asi ještě odpočívat a aklimatizovat se zpátky, protože ještě jsem tak trochu v šoku z té náhlé změny prostředí, no schází mi Afrika a zejména Afričané. V blízké době ale neplánuji se tam vrátit (každopádně budu aspoň vypomáhat na dálku), ale Martin tam plánuje se vrátit v září. Bude ho tam zapotřebí, protože i na letišti Abuja řešil po telefonu problémy s počítači. Takže kdybyste někdo z vás chtěli nadále pokračovat v podpoře tohoto díla, tak sledujte stránky www.wycliffe.cz
Tak ještě jednou obrovský dík za vaši podporu a modlitby. Bohu díky jsme tam neměli žádné větší zdravotní potíže, i přestože nás tam komáři i někdy pořádně pokousali:)
Sláva Pánu!
Honza
neděle 29. května 2011
18. dopis
Drazí spolupracovníci,
tak toto je už poslední dopis, který píši. Za chvíli totiž odjíždíme do Abuji, kde budeme dvakrát přespávat a pak ve čtvrtek ráno odlétáme domů přes Londýn. Chci vám poděkovat za podporu - jak finanční, tak modlitební a i za vaše dopisy. Díky vám byl dokončen Gbari projekt - audio nahrávky celého Lukášova evangelia spolu s chválami a také zejména i díky vám se podařilo nahrát celý Nový zákon v jazyce Jibu (teď už jen čeká na zpracování všech nahrávek). Nemluvě pak i o pomoci ve školení Nigerijců a pomoci zefektivnit některé pracovní procesy).
Ještě se krátce zmíním o tom, jak probíhal předchozí týden, protože byl takový jiný, zejména byl spojený s loučením se všemi známými a novými přáteli, které asi už možná neuvidím.
V posledním týdnu jsem zejména už jen dokončoval svoji práci - nahrával master kazety, ukládal a uspořádával zpracované nahrávky atp.
Ale takovým hlavním dnem, kterým začnu, bude čtvrtek. To byla v kanceláři uspořádána veliká oslava. Jednou za měsíc tu slavíme všechny narozeniny a výročí v daném měsíci a tentokrát to bylo i spojené s naším odjezdem a i odjezdem kolegyně. Takže oslava byla opravdu velkolepá. Obyčejně bývá jen dort a nějaké menší sladkosti, blahopřání a pak modlitba. Tentokrát tam byla opravdu spousta jídla - celé 2 stoly byly zaplněné, zejména bylo objednáno několik druhů pizzy a i byly zákusky. Přispěl jsem i bábovkou a dezertem, ale bohužel ten po cestě ztratil tvar - nebyl ještě pořádně ztuhlý (tu noc nám totiž vypnuli elektřinu), ale i tak se to dalo. My jsme se aspoň tím zbavili některých přebytků v kuchyni. Mouka na to padla dokonce všechna a jeden hrnek jí i nakonec chyběl - formu jsem musel nakonec vysypávat krupicí.
Pak jsem šel do knihkupectví koupit nějaké knížky pro přátele a spolupracovníky. Cestou jsem šel kolem základky a děti tam na mě už nepokřikovaly "bature, bature," nýbrž "Jesus, Jesus," přestože jsem teď zarostlý jak Jidáš.
Pokřikovaly to jen tak z legrace, ale i tak to bylo milé:)
Do dvou knihkupectví jsem pak i vyrazil s Martinem v sobotu dopoledne. Počkali jsme, až dorazí naše hospodyně, a pak jsme vyrazili. I s ní jsme se rozloučili a i ona nám dokonce přinesla každému jedno africké triko.
V obou knihkupectvích jsem bohužel našel jen jednu knihu, kde bylo něco o Husovi, tak jsem jich koupil několik - jmenovala se Boží generálové, a doma jsem si pak uvědomil, že je tam i část o Wycliffovi. Do všech jsem napsal osobní věnování a první jsem již předával kamarádce z církve, která přišla v sobotu se rozloučit.
V sobotu na oběd jsme jeli se sousedy do čínské restaurace. Zároveň jsme tím i jim ukázali, kde se nachází. Sousedka si totiž Čínu zamilovala, neboť tam strávila jeden rok jako učitelka. Tak nám i poradila v tom, co si objednat. Protože my jsme si objednávali pouze D6 - nudlovou polévku a dalšími souřadnicemi jsme raději neexperimentovali.
V neděli jsme oba vyrazili do mé církve. Šli jsme až na druhé shromáždění. Tam jsem se pak rozloučil se všemi známými a pozval i jednoho na oběd (ten co pobyl ve Srbsku a byl na biblické i v Uppsale). Vyrazili jsme opět k Číňanům. Jenomže ejhle zrada. Jídelní lístek byl nový a souřadnice jídel se také změnily. Navíc i nigerijská obsluha byla také nová, ale nakonec jsme objevili, kde se nachází naše D6-ka. Změnili ji na A5. A přešla mezi slaná jídla, tak proto ji i dokonce osolili. V restauraci jsme i potkaly kolegu z práce, který nás upozornil, že v sobotu mělo dojít k údajnému vytržení (jistě i u vás doma něco prošlo tiskem). Jsme si ale uvědomili, že naši luteránští sousedé zmizeli a s nimi i celá církev, protože když jsme odcházeli z domu kolem půl desáté, tak v jejich kostele nikdo nebyl, přestože začínají již od devíti nedělní školou a hlasitými zpěvy. Ale Martin si pak vzpomněl, že minule se celá kongregace chystala na nějaký výlet do Abuji, takže záhada byla vyřešena:)
Včera v pondělí pak byl poslední den v práci a i balící den. Nejvíce práce ale měl Martin, ještě opravoval nějaké počítače a předával několikati lidem různé zodpovědnosti a krátce je i školil (jak startoval generátor, jak provádět zálohy serveru, jak doplnit inkoust v tiskárně atp.).
Takže toto je asi i zároveň naposledy, co jsem teď na Internetu. Tak snad odletíme v pořádku (na Islandu se totiž prý zase probouzí sopka).
Díky Bohu za vás a s většinou z vás brzy na viděnou!
Honza
tak toto je už poslední dopis, který píši. Za chvíli totiž odjíždíme do Abuji, kde budeme dvakrát přespávat a pak ve čtvrtek ráno odlétáme domů přes Londýn. Chci vám poděkovat za podporu - jak finanční, tak modlitební a i za vaše dopisy. Díky vám byl dokončen Gbari projekt - audio nahrávky celého Lukášova evangelia spolu s chválami a také zejména i díky vám se podařilo nahrát celý Nový zákon v jazyce Jibu (teď už jen čeká na zpracování všech nahrávek). Nemluvě pak i o pomoci ve školení Nigerijců a pomoci zefektivnit některé pracovní procesy).
Ještě se krátce zmíním o tom, jak probíhal předchozí týden, protože byl takový jiný, zejména byl spojený s loučením se všemi známými a novými přáteli, které asi už možná neuvidím.
V posledním týdnu jsem zejména už jen dokončoval svoji práci - nahrával master kazety, ukládal a uspořádával zpracované nahrávky atp.
Ale takovým hlavním dnem, kterým začnu, bude čtvrtek. To byla v kanceláři uspořádána veliká oslava. Jednou za měsíc tu slavíme všechny narozeniny a výročí v daném měsíci a tentokrát to bylo i spojené s naším odjezdem a i odjezdem kolegyně. Takže oslava byla opravdu velkolepá. Obyčejně bývá jen dort a nějaké menší sladkosti, blahopřání a pak modlitba. Tentokrát tam byla opravdu spousta jídla - celé 2 stoly byly zaplněné, zejména bylo objednáno několik druhů pizzy a i byly zákusky. Přispěl jsem i bábovkou a dezertem, ale bohužel ten po cestě ztratil tvar - nebyl ještě pořádně ztuhlý (tu noc nám totiž vypnuli elektřinu), ale i tak se to dalo. My jsme se aspoň tím zbavili některých přebytků v kuchyni. Mouka na to padla dokonce všechna a jeden hrnek jí i nakonec chyběl - formu jsem musel nakonec vysypávat krupicí.
Pak jsem šel do knihkupectví koupit nějaké knížky pro přátele a spolupracovníky. Cestou jsem šel kolem základky a děti tam na mě už nepokřikovaly "bature, bature," nýbrž "Jesus, Jesus," přestože jsem teď zarostlý jak Jidáš.
Pokřikovaly to jen tak z legrace, ale i tak to bylo milé:)
Do dvou knihkupectví jsem pak i vyrazil s Martinem v sobotu dopoledne. Počkali jsme, až dorazí naše hospodyně, a pak jsme vyrazili. I s ní jsme se rozloučili a i ona nám dokonce přinesla každému jedno africké triko.
V obou knihkupectvích jsem bohužel našel jen jednu knihu, kde bylo něco o Husovi, tak jsem jich koupil několik - jmenovala se Boží generálové, a doma jsem si pak uvědomil, že je tam i část o Wycliffovi. Do všech jsem napsal osobní věnování a první jsem již předával kamarádce z církve, která přišla v sobotu se rozloučit.
V sobotu na oběd jsme jeli se sousedy do čínské restaurace. Zároveň jsme tím i jim ukázali, kde se nachází. Sousedka si totiž Čínu zamilovala, neboť tam strávila jeden rok jako učitelka. Tak nám i poradila v tom, co si objednat. Protože my jsme si objednávali pouze D6 - nudlovou polévku a dalšími souřadnicemi jsme raději neexperimentovali.
V neděli jsme oba vyrazili do mé církve. Šli jsme až na druhé shromáždění. Tam jsem se pak rozloučil se všemi známými a pozval i jednoho na oběd (ten co pobyl ve Srbsku a byl na biblické i v Uppsale). Vyrazili jsme opět k Číňanům. Jenomže ejhle zrada. Jídelní lístek byl nový a souřadnice jídel se také změnily. Navíc i nigerijská obsluha byla také nová, ale nakonec jsme objevili, kde se nachází naše D6-ka. Změnili ji na A5. A přešla mezi slaná jídla, tak proto ji i dokonce osolili. V restauraci jsme i potkaly kolegu z práce, který nás upozornil, že v sobotu mělo dojít k údajnému vytržení (jistě i u vás doma něco prošlo tiskem). Jsme si ale uvědomili, že naši luteránští sousedé zmizeli a s nimi i celá církev, protože když jsme odcházeli z domu kolem půl desáté, tak v jejich kostele nikdo nebyl, přestože začínají již od devíti nedělní školou a hlasitými zpěvy. Ale Martin si pak vzpomněl, že minule se celá kongregace chystala na nějaký výlet do Abuji, takže záhada byla vyřešena:)
Včera v pondělí pak byl poslední den v práci a i balící den. Nejvíce práce ale měl Martin, ještě opravoval nějaké počítače a předával několikati lidem různé zodpovědnosti a krátce je i školil (jak startoval generátor, jak provádět zálohy serveru, jak doplnit inkoust v tiskárně atp.).
Takže toto je asi i zároveň naposledy, co jsem teď na Internetu. Tak snad odletíme v pořádku (na Islandu se totiž prý zase probouzí sopka).
Díky Bohu za vás a s většinou z vás brzy na viděnou!
Honza
úterý 17. května 2011
Láska
Povinnost bez lásky činí člověka - mrzutým.
Odpovědnost bez lásky činí člověka - bezohledným.
Spravedlnost bez lásky činí člověka - tvrdým.
Pravda bez lásky činí člověka - nelítostně kritickým.
Rozum bez lásky činí člověka - vychytralým.
Přívětivost bez lásky činí člověka - pokryteckým.
Pořádek bez lásky činí člověka - malicherným.
Důstojnost bez lásky činí člověka - ješitným.
Majetek bez lásky činí člověka - malicherným.
Víra bez lásky činí člověka - fanatickým.
Život bez lásky nedává smysl.
Bůh, který je Láska sama - dává svým příchodem na svět smysl všemu.
převzato z Internetu
čtvrtek 12. května 2011
středa 11. května 2011
17. dopis
Milé Evropanky, Evropané a Evropaňátka,
tak čas zase o něco pokročil a už nám zbývají jen 2 pilulky z našeho odletového kalendáře. Podělím se opět o nějaké informace a zážitky.
Předminulý víkend jel Martin s naším ředitelem do Nigeru (stát v Nigérii), kde proběhlo slavnostní předání Nového zákona v jazyce Tsikimba. Jeli tam jako reprezentanti celé naší překladatelské nigerijské skupiny. Pro Martina to byl zároveň i první výjezd mimo město, takže se vrátil se spoustou zážitků. Nejvíce asi měl zážitků s dětmi z vesnice a celkově z nového prostředí, kde panovalo daleko teplejší klima, než které máme zde ve městě Jos. Děti se s ním chtěli neustále fotografovat, prohlížet si ho atp., no není divu. Jejich cesta proběhla v pořádku a neměli žádné potíže – tedy jen jim začalo zlobit jedno kolo, ale to se povedlo v nejbližší vesnici opravit.
Našeho ředitele tam zaujal obzvláště jeden moment během předávání biblí. Samotné předávání bylo totiž spojené s výběrem finančního příspěvku. Začínalo se význačnými hosty, kteří přispívali částkami od N5000 do N2000. Potom se přidali zbývající členové kongregace, jejich jména a částky byly oznamovány. No a objevil se i mladý klučina (ani ne deset let) a z kapes vytáhl N100. A byla mu řádně vydána kopie Bible. Za své peníze si tak koupil svou první Bibli.
Mezitím co byl Martin mimo město, tak já jsem trávil víkend vařením. Naše hospodyně mě učila, jak se připravuje stloukaný jam. Stloukává se v takovém velkém hmoždíři a až je řádně stlučený, tak se z něj uplácávají knedlíky. Potom jsem byl pozvaný na večeři k sousedům a tam jsme společně vyráběli čínské knedlíky (sousedka totiž strávila jeden rok v Číně). V Číně příprava takových knedlíků je velkým rodinným obřadem, sejde se u toho celá rodina a všichni se na tom společně podílí.
Přestože situace ve městě je teď bezpečná, tak v našem domku to minulý čtvrtek vypadalo trošku jinak. Když jsem se vracel z práce, tak po celém našem domě byl cítit ucházející plyn. Ucházel totiž ze sporáku. Naše hospodyně ho totiž omylem pustila. Jeden knoflík na sporáku jsme mívali vadný – vypadal, že je otevřený, ale ve skutečnosti byl uzavřený. No jenomže naše hospodyňka ho naopak pustila v domnění, že ho uzavírá. Tak jsem rychle vyvětral a pro jistotu raději i vypnul elektřinu - sice zvonek nemáme, ale zásuvky občas jiskří.
Ale následujícího dne jsme vyfasovali jiný starší sporák. Tak jsem ho vyzkoušel a hned jsem zjistil, že je daleko lepší než ten předchozí. Jídlo se na něm vaří a smaží daleko rychleji. A dokonce nečmoudí sazemi!
Večer jsem se pak chystal fandit našim v hokeji. Byl zápas se Slovenskem. Bylo ale zrovna velmi slabé internetové spojení, tak video vůbec nejelo a české rádio se sekalo. Jenom slovenské se dalo poslouchat bez problémů. Tak jsem poslouchal to slovenské. Jenom jsem si musel vždycky hlídat jejich nadšení, které bylo vždy podezřelé. V napínavé třetí třetině Internet byl už lepší, že se dala poslouchat i současně 2 rádia, tak jsem si české pustil do jednoho ucha a slovenské do druhého. Bylo to to pravé stereo, i když to mělo i své mouchy – asi 5 sekundové zpoždění mezi pravým a levým uchem.
V sobotu jsme vyrazili spolu s některými kolegy na víkend do přírodního parku Yankari. Jelo nás celkem devět. A vyráželi jsme brzy ráno, protože rezervace byla asi 250 km daleko. Po pár hodinách jsme do ní přijeli a hned jsme se šli osvěžit do jejího termálního pramenu. Tak průzračnou vodu jsem ještě nikde neviděl. Pár desítek metrů dále se říčka zužuje a když v ní plavete, tak si můžete připadat jako byste plavali skrze džungli, kolem jsou totiž palmy, travnatý porost atp. No a bylo tam i hodně Nigerijců, kteří se tam jen čvachtali. Spousta se jich tam totiž učila plavat (celkově oni totiž moc neumí plavat, takže jsme byli mezi nimi jedničky). Navíc se chtěli s námi i fotit – njn. koupel s baturem. Zdálky nás sledovali paviáni, kteří spíše vyčkávali na moment, kdy nám můžou něco ukrást – ať oblečení či jídlo. Po okolí se i potulovalo pár divočáků, kteří hledali něco k snědku, ale ti byli aspoň daleko vychovanější.
Jinak tento park se nachází mimo náš stát Plateau, což znamená, že tam byla i daleko vyšší teplota a více komárů atp. K večeru jsme si v buši rozdělali stany a také menší ohýnek. O pár hodin později, když nás obklopila obrovská tma, tak kolem nás procházelo stádo antilop. Asi takových 300 metrů od nás; když jsme na ně posvítili silným reflektorem, tak stáli na místě. Až když jsme se k nim přiblížili, tak teprve utekly. Ale po chvíli se opět vrátily, protože měly namířeno k vodě.
Když jsem se následujícího dne probudil, tak jsem je viděl i odcházet zpátky. Ráno jsme měli snídani a jakmile jsem otevřel sušenky, tak se okamžitě kolem nás objevila smečka paviánů, kteří chtěli také s námi posnídat. Ale museli jsme je brzy opustit, protože jsme vyráželi na výlet dál do buše. Na cestě jsme potkali několik druhů antilop, papoušků a jiných ptáků atp. Ale na lva a slona jsme neměli štěstí, i když lví stopu jsme objevili. Ale zase jsme potkali zoborožce a afrického bizona a v lese jsme viděli i nějaké jeskyně, které tam lidé dříve si vybudovali jako svá obydlí.
Mezitím než jsme se vrátili, tak paviáni podnikli útok na stan, který jsme nestihli sbalit před odjezdem do buše. Naštěstí nic nevzali, stan byl jenom pohozený a zip zavřený.
Cestou zpátky do města nás pak ale zastihla písečná bouře. Sice se nám podařilo z ní vyjet, ale u Jos se změnila na normální dešťovou bouři a před městem nás znovu dohonila.
Po příjezdu mě pak čekalo překvapení od sousedů a Matesa. Připravili pro mě dort, neboť v sobotu jsem měl narozeniny. Takže to byly i zároveň skvěle strávené narozeniny. Do parku jsme před volbami nestihli zajet a pak se plánovalo tam jet až koncem tohoto měsíce, to ale bychom už možná nestihli. Ale nakonec se to posunulo na minulý víkend, čímž to padlo na mé narozeniny, takže to byl i zároveň takový parádní dárek od Boha.
Jinak datum odletu už je nám známo – do Prahy bychom měli přiletět ve čtvrtek 26. května pozdě večer.
Takže brzy na viděnou s vámi se všemi!
A děkuji za spolupráci!
Honza
tak čas zase o něco pokročil a už nám zbývají jen 2 pilulky z našeho odletového kalendáře. Podělím se opět o nějaké informace a zážitky.
Předminulý víkend jel Martin s naším ředitelem do Nigeru (stát v Nigérii), kde proběhlo slavnostní předání Nového zákona v jazyce Tsikimba. Jeli tam jako reprezentanti celé naší překladatelské nigerijské skupiny. Pro Martina to byl zároveň i první výjezd mimo město, takže se vrátil se spoustou zážitků. Nejvíce asi měl zážitků s dětmi z vesnice a celkově z nového prostředí, kde panovalo daleko teplejší klima, než které máme zde ve městě Jos. Děti se s ním chtěli neustále fotografovat, prohlížet si ho atp., no není divu. Jejich cesta proběhla v pořádku a neměli žádné potíže – tedy jen jim začalo zlobit jedno kolo, ale to se povedlo v nejbližší vesnici opravit.
Našeho ředitele tam zaujal obzvláště jeden moment během předávání biblí. Samotné předávání bylo totiž spojené s výběrem finančního příspěvku. Začínalo se význačnými hosty, kteří přispívali částkami od N5000 do N2000. Potom se přidali zbývající členové kongregace, jejich jména a částky byly oznamovány. No a objevil se i mladý klučina (ani ne deset let) a z kapes vytáhl N100. A byla mu řádně vydána kopie Bible. Za své peníze si tak koupil svou první Bibli.
Mezitím co byl Martin mimo město, tak já jsem trávil víkend vařením. Naše hospodyně mě učila, jak se připravuje stloukaný jam. Stloukává se v takovém velkém hmoždíři a až je řádně stlučený, tak se z něj uplácávají knedlíky. Potom jsem byl pozvaný na večeři k sousedům a tam jsme společně vyráběli čínské knedlíky (sousedka totiž strávila jeden rok v Číně). V Číně příprava takových knedlíků je velkým rodinným obřadem, sejde se u toho celá rodina a všichni se na tom společně podílí.
Přestože situace ve městě je teď bezpečná, tak v našem domku to minulý čtvrtek vypadalo trošku jinak. Když jsem se vracel z práce, tak po celém našem domě byl cítit ucházející plyn. Ucházel totiž ze sporáku. Naše hospodyně ho totiž omylem pustila. Jeden knoflík na sporáku jsme mívali vadný – vypadal, že je otevřený, ale ve skutečnosti byl uzavřený. No jenomže naše hospodyňka ho naopak pustila v domnění, že ho uzavírá. Tak jsem rychle vyvětral a pro jistotu raději i vypnul elektřinu - sice zvonek nemáme, ale zásuvky občas jiskří.
Ale následujícího dne jsme vyfasovali jiný starší sporák. Tak jsem ho vyzkoušel a hned jsem zjistil, že je daleko lepší než ten předchozí. Jídlo se na něm vaří a smaží daleko rychleji. A dokonce nečmoudí sazemi!
Večer jsem se pak chystal fandit našim v hokeji. Byl zápas se Slovenskem. Bylo ale zrovna velmi slabé internetové spojení, tak video vůbec nejelo a české rádio se sekalo. Jenom slovenské se dalo poslouchat bez problémů. Tak jsem poslouchal to slovenské. Jenom jsem si musel vždycky hlídat jejich nadšení, které bylo vždy podezřelé. V napínavé třetí třetině Internet byl už lepší, že se dala poslouchat i současně 2 rádia, tak jsem si české pustil do jednoho ucha a slovenské do druhého. Bylo to to pravé stereo, i když to mělo i své mouchy – asi 5 sekundové zpoždění mezi pravým a levým uchem.
V sobotu jsme vyrazili spolu s některými kolegy na víkend do přírodního parku Yankari. Jelo nás celkem devět. A vyráželi jsme brzy ráno, protože rezervace byla asi 250 km daleko. Po pár hodinách jsme do ní přijeli a hned jsme se šli osvěžit do jejího termálního pramenu. Tak průzračnou vodu jsem ještě nikde neviděl. Pár desítek metrů dále se říčka zužuje a když v ní plavete, tak si můžete připadat jako byste plavali skrze džungli, kolem jsou totiž palmy, travnatý porost atp. No a bylo tam i hodně Nigerijců, kteří se tam jen čvachtali. Spousta se jich tam totiž učila plavat (celkově oni totiž moc neumí plavat, takže jsme byli mezi nimi jedničky). Navíc se chtěli s námi i fotit – njn. koupel s baturem. Zdálky nás sledovali paviáni, kteří spíše vyčkávali na moment, kdy nám můžou něco ukrást – ať oblečení či jídlo. Po okolí se i potulovalo pár divočáků, kteří hledali něco k snědku, ale ti byli aspoň daleko vychovanější.
Jinak tento park se nachází mimo náš stát Plateau, což znamená, že tam byla i daleko vyšší teplota a více komárů atp. K večeru jsme si v buši rozdělali stany a také menší ohýnek. O pár hodin později, když nás obklopila obrovská tma, tak kolem nás procházelo stádo antilop. Asi takových 300 metrů od nás; když jsme na ně posvítili silným reflektorem, tak stáli na místě. Až když jsme se k nim přiblížili, tak teprve utekly. Ale po chvíli se opět vrátily, protože měly namířeno k vodě.
Když jsem se následujícího dne probudil, tak jsem je viděl i odcházet zpátky. Ráno jsme měli snídani a jakmile jsem otevřel sušenky, tak se okamžitě kolem nás objevila smečka paviánů, kteří chtěli také s námi posnídat. Ale museli jsme je brzy opustit, protože jsme vyráželi na výlet dál do buše. Na cestě jsme potkali několik druhů antilop, papoušků a jiných ptáků atp. Ale na lva a slona jsme neměli štěstí, i když lví stopu jsme objevili. Ale zase jsme potkali zoborožce a afrického bizona a v lese jsme viděli i nějaké jeskyně, které tam lidé dříve si vybudovali jako svá obydlí.
Mezitím než jsme se vrátili, tak paviáni podnikli útok na stan, který jsme nestihli sbalit před odjezdem do buše. Naštěstí nic nevzali, stan byl jenom pohozený a zip zavřený.
Cestou zpátky do města nás pak ale zastihla písečná bouře. Sice se nám podařilo z ní vyjet, ale u Jos se změnila na normální dešťovou bouři a před městem nás znovu dohonila.
Po příjezdu mě pak čekalo překvapení od sousedů a Matesa. Připravili pro mě dort, neboť v sobotu jsem měl narozeniny. Takže to byly i zároveň skvěle strávené narozeniny. Do parku jsme před volbami nestihli zajet a pak se plánovalo tam jet až koncem tohoto měsíce, to ale bychom už možná nestihli. Ale nakonec se to posunulo na minulý víkend, čímž to padlo na mé narozeniny, takže to byl i zároveň takový parádní dárek od Boha.
Jinak datum odletu už je nám známo – do Prahy bychom měli přiletět ve čtvrtek 26. května pozdě večer.
Takže brzy na viděnou s vámi se všemi!
A děkuji za spolupráci!
Honza
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)