úterý 31. května 2011

fotogalerie

http://picasaweb.google.com/vanacekj

Poslední dopis

Tak vás zdravím ještě jednou, ale tentokrát už opravdu naposledy.
Začínal jsem prvním dopisem z Brna, tak to zakončím odtud i posledním. Dorazili jsme domů v pořádku, tak se aspoň s vámi podělím o poslední dobrodružství při cestě zpátky do ČR a o tom, jak takový návrat vypadá - zejména změny, které na mě čekaly. Dřív jsem se k tomu nedostal - dospával jsem.
Tak pěkně postupně. Z Jos jsme vyjížděli v úterý v devět hodin ráno. Martin ještě den před odjezdem dokonce obdržel řidičský průkaz - trochu se to protáhlo kvůli stávce na půl roku. No ale v to úterý jsme tedy vyjeli směrem Abuja. Jeli jsme takovým minibuskem - jiné auto přepravce už neměl, sice nejspíš sloužilo jako dodávka, ale 2 místa k sezení tam byla. Když jsme odjížděli z Jos, tak krajina vypadala úplně jinak, než když jsme do něho přijížděli. Bylo zrovna spousta mraků a místy i mrholilo. Krajina po dešti byla zelená a někdy připomínala i krajinu ze Skotska a Mongolska.
Abuja nás překvapila - jak příjemně, tak i tou nepříjemnou stránkou. Abuja je město nedávno vybudované na "zeleném drnu", je hlavním městem Nigerijské federativní republiky, takže je sídlem spousty úřadů, bank atp. Byli jsme ubytováni přímo v centru v ubytovně ECWA církve, kde jsme přespávali dvě noci. Došlo k menšímu nedorozumění a překvapila nás platba za ubytování. Neměli jsme moc naira u sebe, na ubytování by to stačilo, ale pak by chybělo na odvoz na letiště a jídlo. Ale naštěstí každý z nás měl ještě trochu dolarů. Hned po obědě jsem se vydal hledat směnárnu. Když jsem vyšel z naší ubytovny, tak jsem našel několik bank, ale připadaly mi moc blízko - chtěl jsem si totiž udělat i zároveň výlet po okolí, připadalo mi to velmi snadné, tak jsem pokračoval dál v hledání - hledal jsem ale zejména muslima, který by mi to směnil. Když jsem dorazil na velkou křižovatku, tak tam bylo asi 20 policistů, kteří se tak trošku mezi sebou dohadovali (asi do sebe nabourali), tak jsem se jednoho zeptal, kde bych mohl směnit dolary. Poradil mi, že musím jít do zóny 4 (město je rozděleno do několika zón, my jsme byli ve dvojce). Tak jsem vyrazil. Omylem jsem ale odbočil do 3. zóny, nicméně viděl jsem tam několik bank, tak jsem zašel do nejbližší. Jenomže tam měli jen bankomat a kanceláře a když jsem se ptal vrátného, kde bych si mohl směnit peníze, tak mě poslal za muslimem do zóny 4. S pomocí místních lidí jsem ho našel a peníze směnil, dostal jsem dokonce i vynikající kurz.
Cestou k muslimovi mě Abuja mile překvapila - jezdí tam dokonce nějaké pravidelné autobusové linky, jsou tam i popeláři, řidiči na křižovatce poslouchají dopravního policisty, fungují tam i některé semafory atp.
Horší to bylo s obchody, protože kolem dokola byla spíše úřednická čtvrť a ceny jsme nedostávali dvojnásobné jak v Jos, ale měli jsme pocit, že pouze k nim přidávají jednu nulu na konci. Nicméně jsem objevil v blízkosti jeden supermarket, který vypadal úplně jak v Evropě, dokonce i podobné zboží tam bylo k dostání. Tak byla paráda se vněm procházet a vidět několik druhů sýrů, konzerv, dokonce i housky měli! A ceny nebyly přemrštěné.
Vlastně v Abuji jsme se poprvé začali pomalu aklimatizovat zpět do Evropy - pouze minutové výpadky elektřiny, život ve městě a i jsme měli televizi, v které jsme s napětím sledovaly zprávy ohledně prachu z islandské sopky. Obávaly jsme se, aby se nám tu pobyt neprodloužil o několik dní.
Následujícího dne jsme si vyšli jen tak po okolí pěšky - kolem pár ministerstev, národního kostela a i mešity.
Ve čtvrtek jsme vyrazili velmi brzy ráno na letiště, protože letadlo nám letělo v 8:45. Měli jsme i trochu obavu z celní prohlídky, aby nám něco nezabavili. Ale jakmile jsme se jim zmínili, že jsme misionáři, tak nám kufry vůbec nekontrolovali. Celník, který kontroloval můj pas, pak s nadsázkou a s úsměvem se mě zeptal, zda chci vypadat jako Usáma (kvůli mému plnovousu), tak jsem mu odpověděl, že ano a postoupil jsem dál do čekárny. V čekárně mě ještě Martin upozornil, že vezu v batohu nechtěně pilku - koupili jsme si totiž fólii na přebalení kufrů a součástí obalu byla i tato pilka, tak jsem se jí raději zbavil.
Let do Londýna trval 6 hodin a při něm jsme viděli i celou Saharu. Zpočátku, když letadlo vzlétlo, tak jsme měli pocit, že zase spadla NEPA (nigerijský dodavatel elektřiny), protože vypadly monitory na sedadlech, takže jsme nemohli sledovat kudy letíme. No a nepodařilo se je nahodit, nějak to blblo. Když jsme dolétli do Londýna, tak nám zbývaly 4 hodiny do odletu do Prahy. Let o pár minut se opozdil a když už mělo dojít k oznámení, z které brány poletíme, tak najednou zrušili většinu letů (kvůli nějaké bouřce). Takže na letišti byl zpočátku trochu zmatek a lidi pořádně nevěděli kam jít a jelikož byla zrušena spousta letů, tak vznikla i spousta dlouhých front. Šli jsme si tedy vyzvednout zavazadla a zařadit se do obrovské fronty, která vedla přes celý terminál letiště na změnu letenky na jiný termín odletu. Postupovala velmi pomalu a když nám zbývalo už jen pár desítek metrů, tak odbyla půlnoc a s tím se zavřely i všechny přepážky. Měly se otevřít až v pět hodin ráno, tak jsem si lehl do fronty mezi ostatní čekající a čekali jsme do rána. Snažili jsme se i pomocí známých změnit odlet přes Internet, ale zrovna ty naše letenky nešly.
Ale zaměstnanci letiště aspoň rozdávali všem čekajícím něco na pití, jídlo a i přikrývku s karimatkou.
Jenom byla škoda, že na letišti v Praze na mě čekali oba mí rodiče a i od Martina kamarádi a přítelkyně, všichni museli nakonec odjet s nepořízenou.
Ráno se fronta probudila a od pěti se znovu přeobjednávaly odlety. Začalo to velkým potleskem, když zaměstnanci letiště usedli do svých přepážek. Ale fronta šla velmi pomalu, protože počet fungujících přepážek se snížil na počet dvě a pak i jen jedna. Ale Martin zaslechl, že vedle u nově otevřené přepážky začali i odbavovat Prahu, tak jsme k ní přešli a dostali se hned na řadu. Přestože ráno mi ještě jeden pán, který se snažil změnit odlet do Prahy z Internetu, řekl, že pátek je už celý vybraný a volné místo je jen v sobotu, tak i přesto pro Martina tam našli jedno volné místo v prvním ranním odletu. Mě vzali jako náhradníka, takže jsem čekal, až oznámí moje jméno. Asi za půl hodiny ho oznámili, tak jsem hned utíkal rychle přes všechny kontroly k odletové bráně. A za chvíli jsme už oba seděli v letadle.
Cestou do Prahy byly vidět jen samé mraky - až na Prahu. Při přistání se nám naskytlo nádherné panorama na Říp, Lidice,Vltavu atp. - zkrátka okolí Prahy - už jsem se začal pořádně těšit na to české prostředí.
Když jsme vystoupili z letadla a šli k celní kontrole, tak celník jen zamrmlal, že jsme si měli stoupnout do fronty pro občany EU. Ale nakonec jsme byli rádi, že jsme si tam nestoupli, protože policista, který odbavoval tuto frontu, tak si asi zřejmě odskočil na obědovou pauzu, takže zbytek fronty se musel zařadit do zbývajících. Zašli jsme i na záchod na Ruzyni, za celní kontrolou tam byla jen jedna toaleta, kde ale chyběl papír. Naštěstí Martin si vezl několik papírových kapesníků z Nigérie.
Hned za pár minut nám jel autobus na nádraží, tak jsme do něj naházeli všechny naše kufry a cestou se kochali Prahou. Vlaky nám oběma jely také za nedlouho.
Když jsem ale vystoupil z letadla na Ruzyni, tak jsem zažíval trochu takovou velkou změnu a rozčarování - co se týče lidí. Připadali mi takoví uzavření a sebestřední na rozdíl od Afričanů. A když jsem pak seděl ve vlaku, tak to i tak vypadalo - nikdo nic nepromluvil, lidé seděli dál od sebe, míjeli se pohledy atp. Připadal jsem si úplně jako Michael Pailin (po večerech jsme v Nigérii spolu se sousedy sledovali jednotlivé části jeho dokumentu, který pořídil během svého cestování kolem světa v roce 1988), když se vrátil z cesty a vracel se na místo, odkud vyrazil - ten sice jel metrem, já jen vlakem a tramvají, ale pocity byly stejné (co se týče okolí a lidí).
V sobotu jsem si ráno vyrazil na kratičkou procházku do blízkého lesa, ale jinak jsem převážně dospával celý den. Čekali na mě i doma tvarohové buchty, na ty jsem se tedy těšil.
No a v neděli jsem vyrazil do sboru. Spousta lidí mě tam nepoznala:) Ale mile mě tam přivítali štanglí uheráku. Odpoledne jsem ještě zašel na vietnamské shromáždění se pozdravit se známými, také měli ze mě velkou radost, když mě viděli. Na shromáždění dokonce 4 noví lidé přijali Krista!
Jinak následující týden mě čeká ještě nějaké lítání po úřadech, očkování, musím ještě dobrat antimalarika, ale hlavně budu asi ještě odpočívat a aklimatizovat se zpátky, protože ještě jsem tak trochu v šoku z té náhlé změny prostředí, no schází mi Afrika a zejména Afričané. V blízké době ale neplánuji se tam vrátit (každopádně budu aspoň vypomáhat na dálku), ale Martin tam plánuje se vrátit v září. Bude ho tam zapotřebí, protože i na letišti Abuja řešil po telefonu problémy s počítači. Takže kdybyste někdo z vás chtěli nadále pokračovat v podpoře tohoto díla, tak sledujte stránky www.wycliffe.cz

Tak ještě jednou obrovský dík za vaši podporu a modlitby. Bohu díky jsme tam neměli žádné větší zdravotní potíže, i přestože nás tam komáři i někdy pořádně pokousali:)

Sláva Pánu!

Honza

neděle 29. května 2011

18. dopis

Drazí spolupracovníci,
tak toto je už poslední dopis, který píši. Za chvíli totiž odjíždíme do Abuji, kde budeme dvakrát přespávat a pak ve čtvrtek ráno odlétáme domů přes Londýn. Chci vám poděkovat za podporu - jak finanční, tak modlitební a i za vaše dopisy. Díky vám byl dokončen Gbari projekt - audio nahrávky celého Lukášova evangelia spolu s chválami a také zejména i díky vám se podařilo nahrát celý Nový zákon v jazyce Jibu (teď už jen čeká na zpracování všech nahrávek). Nemluvě pak i o pomoci ve školení Nigerijců a pomoci zefektivnit některé pracovní procesy).

Ještě se krátce zmíním o tom, jak probíhal předchozí týden, protože byl takový jiný, zejména byl spojený s loučením se všemi známými a novými přáteli, které asi už možná neuvidím.
V posledním týdnu jsem zejména už jen dokončoval svoji práci - nahrával master kazety, ukládal a uspořádával zpracované nahrávky atp.
Ale takovým hlavním dnem, kterým začnu, bude čtvrtek. To byla v kanceláři uspořádána veliká oslava. Jednou za měsíc tu slavíme všechny narozeniny a výročí v daném měsíci a tentokrát to bylo i spojené s naším odjezdem a i odjezdem kolegyně. Takže oslava byla opravdu velkolepá. Obyčejně bývá jen dort a nějaké menší sladkosti, blahopřání a pak modlitba. Tentokrát tam byla opravdu spousta jídla - celé 2 stoly byly zaplněné, zejména bylo objednáno několik druhů pizzy a i byly zákusky. Přispěl jsem i bábovkou a dezertem, ale bohužel ten po cestě ztratil tvar - nebyl ještě pořádně ztuhlý (tu noc nám totiž vypnuli elektřinu), ale i tak se to dalo. My jsme se aspoň tím zbavili některých přebytků v kuchyni. Mouka na to padla dokonce všechna a jeden hrnek jí i nakonec chyběl - formu jsem musel nakonec vysypávat krupicí.
Pak jsem šel do knihkupectví koupit nějaké knížky pro přátele a spolupracovníky. Cestou jsem šel kolem základky a děti tam na mě už nepokřikovaly "bature, bature," nýbrž "Jesus, Jesus," přestože jsem teď zarostlý jak Jidáš.
Pokřikovaly to jen tak z legrace, ale i tak to bylo milé:)
Do dvou knihkupectví jsem pak i vyrazil s Martinem v sobotu dopoledne. Počkali jsme, až dorazí naše hospodyně, a pak jsme vyrazili. I s ní jsme se rozloučili a i ona nám dokonce přinesla každému jedno africké triko.
V obou knihkupectvích jsem bohužel našel jen jednu knihu, kde bylo něco o Husovi, tak jsem jich koupil několik - jmenovala se Boží generálové, a doma jsem si pak uvědomil, že je tam i část o Wycliffovi. Do všech jsem napsal osobní věnování a první jsem již předával kamarádce z církve, která přišla v sobotu se rozloučit.
V sobotu na oběd jsme jeli se sousedy do čínské restaurace. Zároveň jsme tím i jim ukázali, kde se nachází. Sousedka si totiž Čínu zamilovala, neboť tam strávila jeden rok jako učitelka. Tak nám i poradila v tom, co si objednat. Protože my jsme si objednávali pouze D6 - nudlovou polévku a dalšími souřadnicemi jsme raději neexperimentovali.
V neděli jsme oba vyrazili do mé církve. Šli jsme až na druhé shromáždění. Tam jsem se pak rozloučil se všemi známými a pozval i jednoho na oběd (ten co pobyl ve Srbsku a byl na biblické i v Uppsale). Vyrazili jsme opět k Číňanům. Jenomže ejhle zrada. Jídelní lístek byl nový a souřadnice jídel se také změnily. Navíc i nigerijská obsluha byla také nová, ale nakonec jsme objevili, kde se nachází naše D6-ka. Změnili ji na A5. A přešla mezi slaná jídla, tak proto ji i dokonce osolili. V restauraci jsme i potkaly kolegu z práce, který nás upozornil, že v sobotu mělo dojít k údajnému vytržení (jistě i u vás doma něco prošlo tiskem). Jsme si ale uvědomili, že naši luteránští sousedé zmizeli a s nimi i celá církev, protože když jsme odcházeli z domu kolem půl desáté, tak v jejich kostele nikdo nebyl, přestože začínají již od devíti nedělní školou a hlasitými zpěvy. Ale Martin si pak vzpomněl, že minule se celá kongregace chystala na nějaký výlet do Abuji, takže záhada byla vyřešena:)
Včera v pondělí pak byl poslední den v práci a i balící den. Nejvíce práce ale měl Martin, ještě opravoval nějaké počítače a předával několikati lidem různé zodpovědnosti a krátce je i školil (jak startoval generátor, jak provádět zálohy serveru, jak doplnit inkoust v tiskárně atp.).
Takže toto je asi i zároveň naposledy, co jsem teď na Internetu. Tak snad odletíme v pořádku (na Islandu se totiž prý zase probouzí sopka).

Díky Bohu za vás a s většinou z vás brzy na viděnou!

Honza

úterý 17. května 2011

Láska

Povinnost bez lásky činí člověka - mrzutým.
Odpovědnost bez lásky činí člověka - bezohledným.
Spravedlnost bez lásky činí člověka - tvrdým.
Pravda bez lásky činí člověka - nelítostně kritickým.
Rozum bez lásky činí člověka - vychytralým.
Přívětivost bez lásky činí člověka - pokryteckým.
Pořádek bez lásky činí člověka - malicherným.
Důstojnost bez lásky činí člověka - ješitným.
Majetek bez lásky činí člověka - malicherným.
Víra bez lásky činí člověka - fanatickým.
Život bez lásky nedává smysl.
Bůh, který je Láska sama - dává svým příchodem na svět smysl všemu.

převzato z Internetu

středa 11. května 2011

17. dopis

Milé Evropanky, Evropané a Evropaňátka,

tak čas zase o něco pokročil a už nám zbývají jen 2 pilulky z našeho odletového kalendáře. Podělím se opět o nějaké informace a zážitky.

Předminulý víkend jel Martin s naším ředitelem do Nigeru (stát v Nigérii), kde proběhlo slavnostní předání Nového zákona v jazyce Tsikimba. Jeli tam jako reprezentanti celé naší překladatelské nigerijské skupiny. Pro Martina to byl zároveň i první výjezd mimo město, takže se vrátil se spoustou zážitků. Nejvíce asi měl zážitků s dětmi z vesnice a celkově z nového prostředí, kde panovalo daleko teplejší klima, než které máme zde ve městě Jos. Děti se s ním chtěli neustále fotografovat, prohlížet si ho atp., no není divu. Jejich cesta proběhla v pořádku a neměli žádné potíže – tedy jen jim začalo zlobit jedno kolo, ale to se povedlo v nejbližší vesnici opravit.

Našeho ředitele tam zaujal obzvláště jeden moment během předávání biblí. Samotné předávání bylo totiž spojené s výběrem finančního příspěvku. Začínalo se význačnými hosty, kteří přispívali částkami od N5000 do N2000. Potom se přidali zbývající členové kongregace, jejich jména a částky byly oznamovány. No a objevil se i mladý klučina (ani ne deset let) a z kapes vytáhl N100. A byla mu řádně vydána kopie Bible. Za své peníze si tak koupil svou první Bibli.

Mezitím co byl Martin mimo město, tak já jsem trávil víkend vařením. Naše hospodyně mě učila, jak se připravuje stloukaný jam. Stloukává se v takovém velkém hmoždíři a až je řádně stlučený, tak se z něj uplácávají knedlíky. Potom jsem byl pozvaný na večeři k sousedům a tam jsme společně vyráběli čínské knedlíky (sousedka totiž strávila jeden rok v Číně). V Číně příprava takových knedlíků je velkým rodinným obřadem, sejde se u toho celá rodina a všichni se na tom společně podílí.

Přestože situace ve městě je teď bezpečná, tak v našem domku to minulý čtvrtek vypadalo trošku jinak. Když jsem se vracel z práce, tak po celém našem domě byl cítit ucházející plyn. Ucházel totiž ze sporáku. Naše hospodyně ho totiž omylem pustila. Jeden knoflík na sporáku jsme mívali vadný – vypadal, že je otevřený, ale ve skutečnosti byl uzavřený. No jenomže naše hospodyňka ho naopak pustila v domnění, že ho uzavírá. Tak jsem rychle vyvětral a pro jistotu raději i vypnul elektřinu - sice zvonek nemáme, ale zásuvky občas jiskří.
Ale následujícího dne jsme vyfasovali jiný starší sporák. Tak jsem ho vyzkoušel a hned jsem zjistil, že je daleko lepší než ten předchozí. Jídlo se na něm vaří a smaží daleko rychleji. A dokonce nečmoudí sazemi!

Večer jsem se pak chystal fandit našim v hokeji. Byl zápas se Slovenskem. Bylo ale zrovna velmi slabé internetové spojení, tak video vůbec nejelo a české rádio se sekalo. Jenom slovenské se dalo poslouchat bez problémů. Tak jsem poslouchal to slovenské. Jenom jsem si musel vždycky hlídat jejich nadšení, které bylo vždy podezřelé. V napínavé třetí třetině Internet byl už lepší, že se dala poslouchat i současně 2 rádia, tak jsem si české pustil do jednoho ucha a slovenské do druhého. Bylo to to pravé stereo, i když to mělo i své mouchy – asi 5 sekundové zpoždění mezi pravým a levým uchem.

V sobotu jsme vyrazili spolu s některými kolegy na víkend do přírodního parku Yankari. Jelo nás celkem devět. A vyráželi jsme brzy ráno, protože rezervace byla asi 250 km daleko. Po pár hodinách jsme do ní přijeli a hned jsme se šli osvěžit do jejího termálního pramenu. Tak průzračnou vodu jsem ještě nikde neviděl. Pár desítek metrů dále se říčka zužuje a když v ní plavete, tak si můžete připadat jako byste plavali skrze džungli, kolem jsou totiž palmy, travnatý porost atp. No a bylo tam i hodně Nigerijců, kteří se tam jen čvachtali. Spousta se jich tam totiž učila plavat (celkově oni totiž moc neumí plavat, takže jsme byli mezi nimi jedničky). Navíc se chtěli s námi i fotit – njn. koupel s baturem. Zdálky nás sledovali paviáni, kteří spíše vyčkávali na moment, kdy nám můžou něco ukrást – ať oblečení či jídlo. Po okolí se i potulovalo pár divočáků, kteří hledali něco k snědku, ale ti byli aspoň daleko vychovanější.

Jinak tento park se nachází mimo náš stát Plateau, což znamená, že tam byla i daleko vyšší teplota a více komárů atp. K večeru jsme si v buši rozdělali stany a také menší ohýnek. O pár hodin později, když nás obklopila obrovská tma, tak kolem nás procházelo stádo antilop. Asi takových 300 metrů od nás; když jsme na ně posvítili silným reflektorem, tak stáli na místě. Až když jsme se k nim přiblížili, tak teprve utekly. Ale po chvíli se opět vrátily, protože měly namířeno k vodě.
Když jsem se následujícího dne probudil, tak jsem je viděl i odcházet zpátky. Ráno jsme měli snídani a jakmile jsem otevřel sušenky, tak se okamžitě kolem nás objevila smečka paviánů, kteří chtěli také s námi posnídat. Ale museli jsme je brzy opustit, protože jsme vyráželi na výlet dál do buše. Na cestě jsme potkali několik druhů antilop, papoušků a jiných ptáků atp. Ale na lva a slona jsme neměli štěstí, i když lví stopu jsme objevili. Ale zase jsme potkali zoborožce a afrického bizona a v lese jsme viděli i nějaké jeskyně, které tam lidé dříve si vybudovali jako svá obydlí.
Mezitím než jsme se vrátili, tak paviáni podnikli útok na stan, který jsme nestihli sbalit před odjezdem do buše. Naštěstí nic nevzali, stan byl jenom pohozený a zip zavřený.

Cestou zpátky do města nás pak ale zastihla písečná bouře. Sice se nám podařilo z ní vyjet, ale u Jos se změnila na normální dešťovou bouři a před městem nás znovu dohonila.
Po příjezdu mě pak čekalo překvapení od sousedů a Matesa. Připravili pro mě dort, neboť v sobotu jsem měl narozeniny. Takže to byly i zároveň skvěle strávené narozeniny. Do parku jsme před volbami nestihli zajet a pak se plánovalo tam jet až koncem tohoto měsíce, to ale bychom už možná nestihli. Ale nakonec se to posunulo na minulý víkend, čímž to padlo na mé narozeniny, takže to byl i zároveň takový parádní dárek od Boha.

Jinak datum odletu už je nám známo – do Prahy bychom měli přiletět ve čtvrtek 26. května pozdě večer.


Takže brzy na viděnou s vámi se všemi!


A děkuji za spolupráci!


Honza

pátek 29. dubna 2011

16. dopis

Jàumí big,

opět vás zdravím z Afriky. Tak je už po Velikonocích a i po volbách. Volby kupodivu zde ve městě proběhly hladce a obešly se i bez větších nepokojů. V okolních státech, ale určité nepokoje panovaly (http://www.christiantoday.com/article/more.than.500.dead.in.nigeria.election.violence/27891.htm).

Dnes po týdnu jsme šli poprvé znovu do práce, neboť jsme měli volno celý týden od minulého pátku až do středy, která byla pro jistotu vyhlášena dnem volna, neboť v úterý probíhaly poslední volby. Ale jelikož do kanceláře mám jen pár metrů, tak jsem v ní trávil i přesto některé dny během tohoto volna, aby trošku víc ubylo práce.

Na Velký pátek jsme měli v církvi shromáždění a i ten den jsme drželi půst až do večera. Půst jsme zakončili pořádným bramborákem. Kamarádka totiž se ho chtěla ještě naučit, než odjedu, tak jsme se domluvili, že jí ukážu, jak se dělá. Tak jsme se do něj pustili. Kamarádka se ale neustále podivovala, že neustále ochutnávám směs, ale to jsem jen hlídal chuť. Ona prý když vaří, tak neochutnává – dá tam jen předepsané množství surovin a koření dle receptu a to je vše. Jestli tak vaří i ostatní Nigerijci, tak to asi mnohé vysvětluje:)

Pak jsem ji učil pár českých frází a ona vyprávěla o tom, jak to tady kdysi vypadalo, když tu nebyly takové nepokoje. Říkala, že ty nepokoje, které se tu objevují, tak se začaly objevovat až po 11. září. Jinak ona se svou rodinou žila v muslimské oblasti. Byli křesťané a s muslimy trávili spoustu volného času, společně si hráli jako děti a i třeba Vánoce trávili spolu. Ale pak po 11. září se situace změnila a oni se museli přestěhovat, neboť proběhl útok na jejich dům. Krize začala v roce 2001, pak další hlavní byla v roce 2008 – mezi nimi tu ale panovalo určité napětí.

Na Velkou neděli jsem byl ráno v církvi a po shromáždění mi přišla smska od jednoho Nigerijce, kterého jsem potkal v lednu a o kterém jsem již něco napsal. Jeho otec byl totiž velvyslancem ve Srbsku (zrovna když tam začala válka), takže i on pochytil nějaké srbské fráze, a tak rozumí i trošku některým českým výrazům. Chtěl se se mnou setkat a já také, protože jsme se od ledna už neviděli. Já jsem ale zrovna pospíchal domů péct bábovku, protože náš soused – luteránský pastor nás pozval na sváteční oběd. Tak jsem kamarádovi navrhl, ať se tedy staví za mnou, že aspoň na chvilku si pokecáme. Tak za chvíli došel a během pečení bábovky jsme si začali povídat o spoustě věcí, hlavně jsem zjistil, že tedy nebydlí v Lagosu, jak jsem si to tak nějak vyvodil z jeho posledního rozhovoru, ale hned v sousední čtvrti. Což je paráda, škoda jen, že jsem to nevěděl dříve, mohl jsem se s ním vidět častěji. Hned na začátku se mě zeptal, z kterého města vlastně jsem. Tak mu povídám, že z Brna. A on, že něco o něm ví – že je tam biblická škola Slovo života. Já mu povídám, že my jsme tam měli biblickou školu SŽ. Nakonec jsem zjistil, že dokonce prošel biblickou v Uppsale. Studoval tam 9 měsíců. Dostal se tam skrze srbského pastora SŽ Radovana Bogdanoviče a o brněnské biblické ví proto, protože tam odjelo několik Srbů studovat. Jak je ten svět malý!

Tak jsem mu ukázal pár fotek z brněnské církve, znal samozřejmě osoby jako Bengt Wedemalm, Micael Lundin a jiné švédské misionáře. Ukázal jsem mu i nějaké fotky z Uppsaly a i z Bělehradu, hodně ho to potěšilo. Znovu si vybavil nějaká místa. Pro něho to bylo totiž několik let zpátky.

Pak jsme s Martinem zašli k sousedovi (v tu neděli dokonce soused farář šel ráno vzbudit Martina, aby nezaspal ráno do kostela, začínalo se u nich totiž výjimečně o hodinu dříve).

Odpoledne tu pak proběhla velká průtrž mračen. Velmi silně pršelo a byl i silný vítr, který vyvracel např. billboardy. A nejspíš i vyvrátil elektrické vedení, protože od toho deště jsme 2 dny neměli elektřinu. Jinak teď je tu pořád tak nějak pod mrakem a občas prší. Ale zase je tu chladněji s příjemným větříkem. Ale na opálení to už nebude, s tím jsme tu už zaváhali.

Tak a už jen měsíc a odlétáme. Místo „adventního kalendáře“ tu teď odpočítáváme pilulky antimalarik, které nám ještě zbývají.

Martin teď vyjíždí s našim šéfem do sousedního Nigeru (stát v Nigérii, ne ten na severu od Nigérie) na 4 dny. Když byste na ně mysleli při svých modlitbách, tak by to bylo skvělé, protože v oblastech, přes které pojedou, jisté napětí panuje.


Mějte se s Pánem!


Honza

V Jos 28. 4. 2011

Dance Your Shoes Off

středa 20. dubna 2011

15. dopis

Jàumí big,
tak po delší době zase píši pár řádků. Zde mezitím proběhly volby, které provázel zpočátku i tak trochu zmatek. Ve volebních místnostech totiž chyběly volební lístky, a tak se všechny volby posunuly o jeden týden, příští úterý jsou poslední – bude se volit guvernér a vláda v každém nigerijském státě. Jinak dva předešlé termíny proběhly pokojně, jen v ostatních státech byly nějaké nepokoje. V Jos ale naštěstí proběhly v klidu. Teď minulou sobotu se volil prezident. Byl zvolen Goodluck Jonathan (Ten byl i doposud „náhradním“ prezidentem. Prezident totiž zemřel, a tak se jím stal jako premiér). Ale jakmile se objevily výsledky, tak se začaly objevovat nepokoje – jak v okolních státech, tak i v Jos. Tak se prosím stále modlete za pokoj pro tuto oblast.
Jinak já poslední týdny zpracovávám nahrávky, které jsme nedávno pořídili. Práce je tu dost. Teď je trošku taková monotónní, neboť sedím celé dny za počítačem a procházím a upravuji jednotlivé nahrávky - kapitolu po kapitole. Když to tak zpracovávám, tak si někdy pokládám otázku, o čem se tam vlastně mluví. Když se tam objeví nějaká jména, tak si obsah nějak domyslím. Ale začal jsem při práci i pokukovat do českého překladu, takže hned je jasné o čem je řeč, a navíc možná i pochytím nějaké cizojazyčné fráze:)
Když práce začala být taková monotónní, tak jsem si stáhl český namluvený NZ. A když jsem si ho poslechl, tak to byla paráda, úplně něco jiného, než kdy to člověk čte sám. Zejména se mi na tom líbil ten cizí hlas, který to vyslovoval, nebyl to totiž můj, kterým to čtu jen tak v duchu. A možná i místní lidé, pro které teď zpracovávám tyto zvukové nahrávky, také podobně ocení mluvené slovo z Písma.
Jelikož poslední soboty probíhaly volby, tak s tím byl spojený i omezený pohyb a různá bezpečnostní opatření, proto se nedalo ani vyrazit nikam na vandr, tak jsem dny trávil prací v kanceláři, neboť ji máme u nás ve dvoře. A na večer jsme chodívali k naším sousedům – mladá anglická rodinka se dvěmi malými holčičkami.
V neděli tu nám konečně začalo období dešťů. Pár dní to bylo už cítit ve vzduchu a až konečně v neděli spadly kapky. Nejdřív to vypadalo, že asi půjdu až na druhou bohoslužbu, protože když jsem se chystal vyjít, tak se rozpršelo, ale pršelo asi jen 2 minuty. Pak jen jakoby slabounce mrholilo, tak jsem to prošel do církve v pořádku. Potom se ještě v poledne rozpršelo – ale asi jen tak na 5 minut. Následoval příjemný studený větřík, který jsem si k večeru vychutnával. I dnes to podnebí tu vypadalo jako u nás v ČR – mraky, chlad, vítr atp. - to asi abychom se začali pomalu aklimatizovat nazpět:)
Už skoro měsíc a odlétáme zpátky, uteklo to rychle a zvykli jsme si tu. Po návratu asi nás budou čekat pořádné post-kulturní šoky. Nebudeme už jezdit na motorce bez přilby, předjíždět jak je libo, smlouvat cenu s obchodníky, trávit večery při svíčkách, ale naopak se budeme znovu učit používat blinkr, pít vodu z kohoutku, nosit kraťase, sledovat předpověď počasí atp.
Jelikož já poslední týdny nedělám nic moc nového, tak zkusím napsat něco krátce o Martinovi, co zde dělá. Martin tu má kompletně na starosti počítače a síť. Stará se o to, aby fungovala síť, Internet, elektřina a hlavně za ním chodí lidé s nejrůznějšími problémy ohledně počítačů, tiskáren atp. Není divu, že si u kolegů vysloužil přezdívku „king“. Kromě toho i občas vypomáhá na workshopech v NBTT (Nigeria Bible Translation Trust) a v Hillcrest škole dokonce i učil žáky češtinu!
Celý den až do večera tráví v kanceláří a když je zrovna někde mimo, tak si dá na dveře nápis, že je zrovna na lovu (Frank totiž v protější kanceláři vyvěšuje, že je na rybách.)
Ještě na něho prozradím, že po příjezdu domů se nejvíce těší (tedy kromě přítelkyně samozřejmě) na to, až zformátuje svůj počítač, zajde k holiči a … a 3. věc mi vypadla z hlavy (asi něco s jídlem).
A byl jsem i dokonce v místní televizi, protože na ní se vysílají shromáždění z mé církve, zejména z konference, která byla v únoru. Upozornila mě na to jedna církevní babička, protože mě jednu dobu dlouho neviděla (když se neobjevím v církvi nebo přijdu pozdě, tak si to hned každý všimne – nj. jsem v církvi jediný bature), a tak si na mě vzpomněla, kde asi jsem (to bylo když jsem byl zrovna mimo město).

Děkuji za modlitby, finance a i občasné zprávy od vás!

Honza

V Jos 18. 4. 2011

čtvrtek 31. března 2011

14. dopis

Tak vás opět zdravím a posílám nové zprávy z teplých krajin.

Minulé týdny byly trošku rušnější, tak jsem se moc nedostal k psaní, udála se spousta věcí, že se ani všechno nevejde do tohoto dopisu.

Předminulý týden jsem opět nahrával, tentokrát přímo v naší kanceláři - ale pouze Lukášovo evangelium. Takže jsem byl tím zaměstnaný celý týden a poznal další nový jazyk - gbari.
Další týden jsme měli takové duchovní soustředění. Zúčastnili se ho naši misijní kolegové spolu se svými rodinami. Celkem nás tam bylo kolem stovky. Byla to jednak možnost blíže poznat své kolegy, ale také si odpočinout, a to jak fyzicky, tak i duševně. Konalo se to nedaleko za městem v takové malebné krajině. Byli jsme tam několik dní (od středy do pondělí) a program byl pestrý. Hlavní řečníkem byl jeden zkušený Wycliffe misionář, který již procestoval několik zemí a který se také podělil s námi o své zážitky a zkušenosti.

Každé ráno ihned po snídani byly společné chvály, pak slovo a modlitby. Po obědě byl volný čas, kdy se dalo jít zasportovat, hrát hry, vyrazit na túru nebo jen tak odpočívat. Hned druhý večer jsme měli velký táborák. Další večer byl pak filmový, poté následoval taneční a poslední byl tvořen vlastními scénkami a tím, co si kdo připravil.
Nejvíce mě tam zaujaly zejména 3 hlavní věci. Ze všeho asi nejvíce zdejší okolí (skalnaté kopce, staré sopky atp.), pak poslední večer svým skvělým programem, během něhož bylo o zábavu opravdu postaráno – spousta vtipných a zábavných scének a soutěží, které jsme tak nějak společně dohromady poskládaly. A pak večeře Páně, která byla poslední den. Každý se jí zúčastnil společně v různých skupinkách – někdo šel třeba i vícekrát v různých skupinkách blízkých osob.

Ale byla tam i obrovská řada maličkostí, které se mi líbily nebo mě nějakým způsobem oslovily. Třeba hned samotný odjezd. To byla taková velká stěhovací akce jako kulový blesk. Dostali jsme vypůjčené auto. Ještě jsme s ním ani pořádně nevyjeli – jen jsme vyrazili na oběd k Číňanům a hned za branou našeho dvora se levé zadní kolo zaseklo. Dalo se jen s ním couvat, tak jsme s ním zase zacouvali zpět. Ještěže se na to přišlo před odjezdem, protože zaseknuté kolo při vyšší rychlosti na vozovce by asi nebylo zrovna příjemné. Ale naštěstí jedna rodinka nám poskytla náhradní auto, a tak jsme mohli vyrazit. Vyráželi jsme v kolonách, protože ne zrovna každý znal cestu. Připadalo mi to jako taková „radostná evakuace“ – každý se celý den balil a byl v takové pohodové náladě.

Když jsme dorazili na místo, tak každý vyfasoval svou chatku (ať už sám či ve skupině). Každá byla pojmenována „zvláštními“ jmény jako Bethanie, Maranatha, Víra atp. Já jsem vyfasoval Naději. Zajímalo by mě, zda to bude i takové v nebi, kdy každý dostane svůj příbytek – navíc mi to tady opravdu připadalo tak trochu jako v rajské zahradě (celý komplex byl překrásný – palmy atp., zkrátka Afrika).

Vedle mě bydlela sousedka s papouškem. Vždy když jsme kolem něho s Martinem procházeli, tak jsme ho učili trošku česky. Podařilo se a něco to v něm asi i zanechalo, teď už prý říká ahoj a takto ráno zdraví naši kolegyni.


Po návratu mě čekalo hned zase pracovní nasazení – s Frankem jsme vyrazili na jednodenní nahrávací cestu do jedné daleké vesničky nahrávat místní chvály, kterými obohatíme ono Lukášovo evangelium. A byl jsem mile překvapen. Cesta tedy byla náročná a zabrala nám 4 hodiny jízdy. Bylo to totiž nedaleko města Nassarawa ve stejnojmenném státu. Nahrávali jsme v baptistické církvi, tedy vlastně přímo před ní, protože měli velký sbor zpěváků a s bicími by se v místnosti daleko hůře nahrávali – africké chvály jsou zkrátka „zplna hrdla“. Nahráli jsme 26 delších chval. Na nahrávání se seběhla asi celá vesnice a zpěv probíhal spolu s africkým tancem, takže to byly opravdu živé chvály. Jakmile jsme nahráli poslední chválu, tak jsme se během pěti minut zase sbalili a hned odjeli, čekala nás totiž stejně dlouhá cesta zpátky. Nemohli jsme ani přijmout jejich pozvání, protože jsme měli na spěch. Asi neměli moc z toho radost, ale o to větší ji pak budou mít, až se vrátíme se zpracovanými nahrávkami. Pochopili to, a tak jsme se aspoň s nimi jen krátce rozloučili a hned vyrazili. Cesta nazpět nám ale zabrala 5 hodin a vrátili jsme se už za tmy. Proto jsme i tak pospíchali, abychom nemuseli večer cestovat po afrických silnicích. Když jsme dorazili k našemu městu, tak nás ještě čekalo projet několika vojenskými kontrolami, které nás trošku pozdržely.

A minulý víkend jste přešli na letní čas, ale my ne, takže teď je mezi námi hodinový posun.

Jinak teď v sobotu a pak i další následující 2 soboty se zde budou konat volby, a tak se i očekávají opět nějaké nepokoje ve městě. Toto je i zároveň naše hlavní modlitební potřeba. Minulý týden tu vybuchla jedna bomba, která zabila lidi, kteří se ji snažili nastražit. A předminulý týden vojáci zadrželi náklaďák plný výbušnin, které směřovaly do města. Dneska jsme měli i školení, jak postupovat pokud by propukly nějaké nepokoje. Takže, prosím, modlete se za tuto oblast.


Děkuji a mějte se požehnaně

Honza

V Jos 30. března

PS: Zde jsou i nějaké odkazy na fotky a video:

http://www.youtube.com/watch?v=hk65Pufi6a0

https://picasaweb.google.com/vanacekj/RecordingTrip

sobota 19. března 2011

I Loved a Girl & I Married You

jsou názvy dvou knih, které pochází od Waltera Trobische (1923 – 1979) – německého misionáře.
První kniha je sbírkou soukromé korespondence mezi Trobischem a jedním mladým Afričanem. Je to z doby, kdy Walter Trobisch sloužil jako misionář v Kamerunu.
V této korespondenci mladý Afričan mu otvírá svůj soukromý život a pokládá mu velmi intimní otázky. Korespondence je velmi otevřená (nejspíš protože ho zná od malička, pak Walter je cizincem a také otázky mu nejdříve začal pokládat na dálku, možná právě proto se mu takto otevřel a osmělil). Tato kniha je i zároveň sondou do soukromého života Afričanů. Asi jinak by ani nebylo možné nahlédnou do jejich soukromého života, protože přeci jen mezi západními misionáři a Afričany je jistý kulturní odstup. Ale v Africe i v Evropě lidé řeší naprosto stejné problémy ohledně manželství – mají stejné problémy, otázky, touhy. Možná přeci jen Afričané to mají o něco těžší, protože v Africe takové otázky jsou stále tabu a navíc se potýkají i s tradicí.
Tato korespondence mezi misionářem a mladým mužem, mezi Evropanem a Afričanem, mezi dvěma přáteli se rozšíří na okruh 3 lidí – přibude i mladíkova dívka (potom také i Walterova manželka a africký pastor). A mladý pár v tomto okruhu řeší otázky a budoucnost jejich vztahu.

Druhá kniha je napsána formou románu. A pochází z doby, kdy se z Waltera Trobische stal celosvětově známý manželský poradce. Zachycuje pár dní, které se odehrávají při návštěvě určité africké země, kde v jedné církvi přednášel na téma manželství. V knize se prolínají dvě oblasti - jeho samotná přednáška a pak jeho soukromý čas mezi přednáškami, kdy vedl pastoraci s několika lidmi. V jednom případě to např. začalo anonymním telefonátem jedné zoufalé mladé dívky, který přerostl v jeden obrovský příběh během těchto dnů, do kterého vstupuje spousta dalších osob a který díky Boží milosti se podaří vyřešit.
Opět se v této knize řeší velmi soukromé otázky z oblasti manželství, které mu pokládají Afričané. Jiné země, jiné kultury, ale opět stejné téma, otázky, problémy.
V přednáškách rozebírá jeden model mezi mužem a ženou – tzv. trojúhelník či stan, který je tvořen třemi vrcholy (manželství, láska, jeden celek), jež vycházejí z verše v Gn 2,24, který byl mottem pro daný seminář (opustit, přilnout a stát se jedním tělem). Postupně v dalších dnech tento model rozebírá, ukazuje jak vstupovat a nevstupovat do manželství atp. Ale je to zároveň i dynamické, neboť během těchto pár dní si také uvědomuje a i objevuje nové věci, s kterými se sdílí a které i vylepšují tento model a zakončuje u jednoho velmi krásného přirovnání – vztah mezi ženichem a nevěstou (mezi Církví a Ježíšem Kristem). V poslední kapitole ho přijede navštívit manželka, která se také účastní přednášky jako řečník a se kterou v neděli ráno řeší manželskou krizi. Všechno ale dobře mezi nimi dopadne a on se pak sdílí se svým nedělním slovem (kdy zakončuje oním přirovnáním manželství ke vztahu mezi Církvi a JK). A potom cestou na letiště ještě řeší osobní strasti dané mladé dívky, která se mu úplně otevře. Končí to dobře – ona přijímá Boží pokoj a nový začátek. A Walter s manželkou odlétají zpět do USA.

To, že lidé po celém světě procházejí úplně stejnými problémy a otázkami, asi nejlépe ilustruje jeden okamžik, který je zachycen a popsán v této knize.
Je to okamžik, kdy Walter Trobisch je trochu nejistý v tom, jak jeho první přednášku přijalo africké publikum. Zda porozuměli tomu, co se snažil vysvětlit a zda to nemělo spíše opačný výsledek. Po přednášce za ním přichází jedna Afričanka ve věku 72 let, která mu děkuje a podává ruce a přes překladatele se Walter dozvídá, že z celé přednášky se jí nejvíce dotklo a promluvilo k ní, kdy použil ilustraci z jednoho amerického muzikálu Fiddler on the Roof (Šumař na střeše). Walter totiž jako ilustraci k určité části své přednášky použil jednu scénu z tohoto muzikálu. Je to scéna, kdy otec rodiny se zeptá manželky, zda ho miluje.
Uvědomil si, že když americký muzikál odehrávající se v Rusku a s židovským pozadím se dotkne staré ženy, jež vyrůstala celý život v africké buši, tak srdce všech lidí musí být stejná po celém světě. Možná jsou rozdíly na povrchu, ale hluboko uvnitř každého člověka není nic jiného než stejné lidské srdce – toužící, strachující, doufající – bez ohledu, kde tluče.

pondělí 14. března 2011

Africká přísloví

pár přísloví:


  • Nejlepší způsob jak sníst slona je ho rozřezat na kousky.
  • Cukrová třtina je nejsladší u kolénka.
  • Déšť nepadá jen na jedinou střechu.
  • Vědomosti jsou jako zahrada – pokud se o ni nestaráš, nic z ní také nesklidíš.
  • Nedívej se, kam jsi upadl, ale odkud jsi uklouzl.
  • Nehaň krokodýly dokud nepřebrodíš řeku.
  • Řvoucí lev neuloví žádnou kořist.
  • Mluvením se nenaplní košíky na poli.
  • Farmář se nechlubí dobrou sklizní, dokud jeho zásoby nevydrží až do další sklizně.
  • Neznáš-li cestu ani ve dne, tak se nevydávej po ní ani v noci.
  • Ptáci staví hnízda kousek po kousku.
  • Farmář, který nepracuje na poli ani v dešti, ani za slunka, nebude mít co sklízet při žni.
  • Kopa jamu, kterou sklidíš, závisí na hromadách hlíny, které rozoráš.
  • Ten, kdo se bojí udělat příliš mnoho, udělá vždy příliš málo.
  • Nejen liška, ale i hlemýžď dorazí do svého cíle.
  • Bez ohledu jak v noci vypadá měsíc, jednou stejně bude svítit celý.
  • Pokud levá ruka umyje pravou a pravá levou, tak budou obě čisté.
  • Sova je nejmoudřejší ze všech ptáků - čím víc vidí, tím víc mlčí.
  • Bez ohledu jak svět se kazí, tak člověk nikdy nenalezne červa v soli.
  • Šťastný muž se žení s dívkou, kterou miluje, ale šťastnější miluje tu, s kterou se oženil.
  • Nedostatek poznání je temnější než noc.
  • Koho miluješ víš, ale ne kdo tebe.

čtvrtek 10. března 2011

13. dopis

Isoko!
Tak v neděli jsem se vrátil z nahrávacího výjezdu do odlehlého venkova. Byly to 2 týdny plné dobrodružství, problémů s nahráváním, ale i Boží milosti s níž se vše nakonec podařilo. Tak se pokusím o tom trochu povyprávět.
A začnu hned tím, jak jsme vycestovali, neboť i to bylo také samo o sobě dobrodružství. Cílem naší cesty bylo městečko Serti, které leží poblíž hranic s Kamerunem. Ačkoliv se nachází v sousedním státu Taraba, tak jsme museli vyjet z Plateau trošku oklikou přes jiné dva státy a jejich hlavní města. Byla to Nassarawa s hlavním městem Lafia a Benue s hl. městem Makurdi, které leží na velké řece Benue.
Naši 2 nigerijští kolegové vyrazili o den dříve, jeli totiž autobusem a já s Frankem jsme vezli nahrávací vybavení autem. Vyrazili jsme brzy ráno ještě před svítáním a cesta dlouhá 800 km nám zabrala 10 hodin jízdy. Doprava na silnicích byla stejná jako ve městě (zkrátka chaos) s rozdílem, že auta jezdila vyšší rychlostí a způsob jejich předjíždění nebyl zrovna bezpečný. Na některých místech, kde vozovka nebyla v dobrém stavu jsme i potkávali spoustu převrácených kamionů. Dokonce jsme i projeli kolem jedné převrácené cisterny s benzínem. Benzín unikal, ale lidé se k němu seběhli a načerpávali si ho do kanystrů. Projížděli jsme i spoustou policejních a vojenských silničních kontrol. Hned zpovzdálí jsme strážce silnic zdravili a oni nás nechávali většinou projíždět. Ale na některých kontrolách se nás i vyptávali, jestli pro ně něco nemáme, tak jsme jim rozdávali láhve s vodou. Jenom na jedné silniční kontrole z nás vytáhli i peníze. Ale nakonec jsme dorazili v pořádku.
Druhý den ráno jsme šli na bohoslužby. Rozdělili jsme se do dvojic a každá navštívila jiný sbor. Já jsem šel s Johnem do Baptistické církve. Na začátek musím zmínit, že bělochů v té krajině moc není, takže když jsme se posadili do zadních lavic v kostele, tak všichni se otáčeli a prohlíželi si bělocha - bature. A možná i proto nás pastor pozval si sednout dopředu na pódium mezi jejich staršovstvo. Krátce jsme představili sebe i naši práci a sdíleli i nějaké slovo. Zrovna měli nějakou speciální bohoslužbu, která byla obohacena spoustou dětských vystoupení. Normálně ji mají 2 hodiny dlouhou, ale tu neděli byla dlouhá 4 a půl hodiny a to ještě pastor své slovo zkrátil, neboť bylo veliké vedro. V Serti je totiž daleko vyšší teplota než v Jos, a tak jsme se na bohoslužbě pořádně zapotili a potili se dál i následující 2 týdny.
Byli jsme ubytováni kousek za městem v jedné velké budově, která patřila místní správě a zde jsme měli i původně přislíbenou možnost nahrávání. Ale v této budově jsme přespávali jen první dvě noci. A hned první noc byla zajímavá. Po stěnách totiž pobíhaly ještěrky a večer se ozýval obrovský hluk z půdy. Mysleli jsme si, že to tam pobíhají krysy, ale nakonec jsme zjistili, že jsou to netopýři. Vyváděli tedy pořádně. Jenomže v pondělí přijel nějaký generál, který měl také zamluvenou tuto budovu, tak jsme se museli přestěhovat do menších přilehlých místností, které se nacházely hned vedle oné velké budovy. Dali nám k dispozici dvě, v kterých jsme nakonec i nahrávali, ale do té velké budovy jsme se pak už nedostali – museli jsme čekat na vyjádření správce, který se asi k tomu moc neměl.
Ačkoliv bylo nahrávání naplánováno tak, že budeme nahrávat ve čtyřech (a to už i tak bylo náročné), tak jsme museli začít jen ve dvou, protože jsme měli pouze 2 místnosti a navíc jsme neměli dostatek matrací, které jsme potřebovali pro vybudování provizorních nahrávacích koutů. Problémy s místnostmi nebyly jediné, dále jsme měli i neustálé problémy s elektřinou po celé dva týdny. Ačkoliv místní lidé měli pro nás připravených 5 generátorů, tak stěží fungoval jeden.
Ale i tak jsme tedy v pondělí začali s nahráváním, změnili jsme plán a začali menšími epištolami. Práce s rodilými mluvčími byla také první dny náročnější. Byly to totiž většinou lidé z vesnice, kteří nikdy nic podobného ještě nedělali. Já jsem třeba začal nahrávat s jedním fajn klukem, který se zadrhával při čtení, a tak jsme přešli na předříkávací techniku, kdy osoba, která kontrolovala jeho čtení, také předčítala a on to po ní opakoval. Mluvené slovo znělo takto více přirozeněji, plynuleji a dokonce se i celkově nahrávalo rychleji. Postupovalo se po kapitolách a každá kapitola se nakonec poslouchala a hledaly se nedostatky a chyby, které bylo třeba opravit. Nakonec se vše dávalo ke kontrole hlavními pastorovi, který se významně podílel na překladu Nového zákona do jibu jazyka, a tak věděl, jak se má co správně vyslovovat. Jibu jazyk totiž patří mezi tónové jazyky a když vyslovíte třeba stejnou větu s jiným tónem, tak to může znamenat i pravý opak toho, než co ve skutečnosti měla znamenat.
Po neustálém čekání na přidělení dalších místností a poté co se nám podařilo sehnat i další matrace, jsme ve čtvrtek vybudovali 3. nahrávací koutek venku – ten pak patřil už jenom mně. Celkově první dny to vypadalo tak, že práce se vůbec nestihne, byly neustále problémy s elektřinou, přidělením místností, chybějícími matracemi atp. Ale následující dny se nám pracovalo o něco lépe, vypravěči byli daleko více připravenější a práce s nimi se tak urychlila. Když se kontrolovalo, tak kontrolovalo více lidí, a tak ostatní vypravěči se aspoň mohli připravit a poznat, co se od nich vlastně očekává. Takže i přestože jsme byli ve skluzu, tak jsme odvedli spoustu práce a trochu to dohnali. V sobotu proběhl poslech a nahrávky byly zkontrolovány. Tak nám trochu svitla naděje, že by se to mohlo stihnout, kdybychom 2. týden začali nahrávat ve čtyřech zbývající dlouhé knihy včetně evangelií. Podařilo se sehnat i další matrace od jiných pastorů, a tak jsme mohli vybudovat 4. nahrávací koutek a začít plně nahrávat.
Já jsem začal nahrávat Matouše a ve středu jsme ho dokončili a čekalo se jen na finální kontrolu. Ve středu byly dokončeny i další velké knihy, a tak moji nigerijští kolegové mohli ve čtvrtek už vyrazit zpátky domů a já tam zůstal s Frankem dodělat zbytek práce.
Ale ve čtvrtek a v pátek to vypadalo tak, že se to do konce 2. týdne nestihne a budeme muset pobyt prodloužit o další dny, nebo odjet s nekompletním Novým zákonem. Kontrola šla velmi pomalu, protože to vlastně hlavně leželo na bedrech jednoho člověka, který kontroloval záznamy. Ale v sobotu se udělal obrovský kus práce – skončilo se pozdě večer s nahráváním a následujícího dne brzy ráno jsme mohli vyrazit domů – v neděli totiž není moc silničních kontrol. Pokud ale nějaké jsou, tak většinou u nich bývá jeden voják a nechává většinou auta projíždět.
Jen co jsme v sobotu dokončili práci, tak správce nastartoval velký dieselový generátor a elektřina jela celou noc:)
Byli jsme i velmi překvapeni, že nakonec přes všechny problémy, které nás potkávaly, tak se to všechno zvládlo. Byly problémy s místnostmi, chybějícími matracemi, elektřinou, ale i únavou z vedra či práce, hlukem nebo problémy při nahrávání. Ale i někdy chyběli vypravěči, hmyz létal kolem nás a mikrofonů, generátory vypadávaly, odcházely nám žárovky atp.
Jelikož jsme v daných místnostech i přespávali, tak se nahrávací koutky museli rozebírat, neboť část matrací jsme používali pro své vlastní spaní, a znovu ráno sestavovat.
Nahrávky jsou hotovy a teď je už musíme jen tady v Jos všechny postupně projít, zpracovat a upravit.

Stručně jsem popsal naší práci a teď se pokusím popsat náš samotný pobyt. Jak jsem se už zmínil tak podmínky byly trochu jiné, než na které jsem si v Jos zvykl – vyšší teplota, hmyz, komáři, večer netopýři, sprchování se s kyblíkem vody. Byli jsme i poštípaní od komárů a někdy i neměli vodu na osprchování. Jednou dokonce bylo takové veliké vedro, že jsme raději přespali pod širákem, foukal totiž příjemný větřík. Zkrátka i když v Jos byly nějaké nedostatky s bydlením, tak ve srovnání s venkovem, to byl stále přepych a jsem teď o něco vděčnější za různé maličkosti – kapající proud vody, dveře do koupelny, za ještěrky, které sice pobíhaly po stěnách pokoje, ale aspoň pojídaly hmyz atp.
Přestože byly tam vyšší teploty, tak to nebylo zas až tak hrozné, neboť foukal i příjemný vítr a dokonce i jednou menší deštík – první který jsem viděl.
Za naším komplexem budov se nacházely jen pole, buš a veliké hory. Byl na ně krásný pohled. A večer jsme na nich i několikrát viděli požáry – to lovci honili zvířata jako např. antilopy. Ten oheň vypadal v noci moc pěkně. A jelikož to bylo místo, kde lišky dávají dobrou noc, tak jsme i v noci mohli pozorovat noční oblohu.
Jinak byla tam spousta ještěrek, které nebyly až tak plaché jako v Jos a vypadalo to, že si chtějí s člověkem pohrávat. Přes náš dvůr vedl jakýsi kamenný obrubník a ještěrky po něm pobíhaly a vyhřívaly se na něm. Když jsem je proháněl, tak po něm utíkaly jenom dopředu, nebo dozadu. A ani mi moc neutíkaly, jen si se mnou pohrávaly. Dalo se k nim i dokonce dostat velmi blízko - tak blízko, že se dalo je chytit i za ocas, ale neměl jsem to štěstí, když jsem se jich totiž dotkl, tak byly rychlejší, než jsem stačil ruce sevřít.
Ale i přestože někdy nebyla voda, nedalo se osprchovat a panovalo velké vedro, tak to bylo fajn a dobrožůžo. Výhled na hory, ještěrky a i ti velcí půlmetroví netopýři. Ale nejvíce jsem si tam asi vychutnával místní jídlo. Místní lidé nám jídlo vždy donášeli. Ráno jsme měli horkou vodu na čaj i s něčím na zakousnutí, např. čerstvý teplý chléb zabalený v palmovém listu. A odpoledne nám nosili oběd a pak i večeři. Byla to nigerijská jídla, která nebyla vůbec, ale vůbec ostrá! Takže jsem si je nesmírně vychutnával a chutnaly skvěle. Dokonce i maso bylo měkoučké. Jejich jídlo mi tu teď bude velmi chybět. A když nám třeba jednou opět došla voda na mytí a než ji správce znovu načerpal, tak nám ji i donesli v kanystru.
Druhou neděli jsme vyrazili do jedné jibu vesnice na bohoslužby. Byl to menší kostelík s asi 30 lidmi. A bylo zvláštní třeba to, že když probíhala sbírka, tak lidé přinášeli oběti a desátky nejen v peněžité formě, ale i v naturáliích – otep nějaké plodiny či láhev domácího nápoje.
A po bohoslužbě jsme vyrazili si odpočinout do rezervace. Cestou jsme potkali veverku a podél řeky pobíhaly opice, tekla tam průzračná voda a když jsme se vydali na menší túru proti proudu řeky, tak jsme narazili i na krokodýlí a hroší stopy.
Ale tento pobyt byl i dobrý v tom, že jsem se mohl více blíže seznámit a poznat místní lidi a oni mě, neboť jsem s nimi denně pracoval. Ale i také více poznat své kolegy. Bok po boku jsme totiž spolu bojovali proti komárům, jedli z jednoho hrnce atp. Jednou večer jsem jen tak seděl pod oblohou a pouštěl si naše brněnské chvály a jim se velmi líbily. Místní pastor říkal, že by hned za námi vycestoval do Brna. Ale asi nejvíce byli povzbuzeni z videa s Nickem Vujičičem. Mohli slyšet jeho kázání nejen v angličtině, ale i mé české mateřštině:)

Jestli máte zájem, tak se můžete mrknout na pořízené fotografie z cesty  nebo i ze samotného pobytu .
Bůh měl všechno pevně ve svých rukou a přes veškeré útoky a útrapy se práce podařila. A i my jsme to přežili bez jakýchkoliv komplikací.

Sláva Pánu!

Honza

středa 9. března 2011

Každý člověk js důlsžitý

Jsdsn vsdoucí ss pokusil dsmonstrovat svým podřízsným, jak jsou důlsžití pomocí jsdnoduchého vzkazu:
"Jsi vslmi důlsžitý článsk"

I když mojs klávssnics js vslmi stará, tak pracujs vslmi dobřs - tsdy až na jsdnu klávssu. Možná bysts si myslsli žs spolu s ostatními klávssami fungujs stáls dobřs, jsdné klávssy bysts si stěží povšimli. Als i jsdsn špatně fungující článsk můžs pokazit vašs vsliké úsilí.

Možná si říkáts - no, jssm pouzs jsdsn z mnoha. Nikdo si ničsho nspovšimns i když nsbudu pracovat jak nsjléps dovsdu. Nsbuds to mít žádný vliv. Als Buds! Protožs každá dobřs prospsrující organizacs potřsbujs aktivní zapojsní každého jak nsjléps dovsds.

Tak až příště si budsš připadat, žs nsjsi moc důlsžitý, tak si vzpomsň na mou starou klávssnici. Jsi vslmi důlsžitý a nspostradatslný článsk!

Zdroj: přsvzato z Intsrnstu

Vděčnost

Po dvou týdnech strávených na africkém venkově jsem se naučil být vděčný i za různé maličkosti a nedostatky, které mi vadily či jsem se s nimi musel potácet zde ve městě Jos. Tak teď všechny se už rozplynuly

Naučil jsem se být vděčný:
  • za ještěrky pobíhající po stěnách, neboť aspoň pojídají hmyz
  • za moskytiéru
  • za dveře do koupelny, protože může být i koupelna bez dveří
  • za koupelnu se sprchou, protože mýt se dá i s kyblíkem vody
  • za kapající vodu, protože nemusí být ani to.
  • za občasný hluk na ulici, neboť na poklidném venkově se naopak netopýři můžou nad vámi zabydlet a v noci dělat veliký rámus
  • za nocování při svíčkách, protože noci mohou být i bez nich
  • za dopravu ve městě, přestože řidiči v něm řídí nebezpečně, tak řídí aspoň při relativně nižší rychlosti
  • za stlaní postele, které je daleko lepší než každodenní sestavování postele
  • za hlemýždí internet
  • za prací prášek, který je daleko lepší na praní oblečení než pouhé mýdlo
  • za pár lžiček a talířů
  • za výpadky elektřiny, elektřina nemusí být totiž vůbec
  • za vodní filtr, přestože v něm voda zapáchá, tak je aspoň kdykoliv k dispozici
  • za teplé noci, neboť mohou být i ještě daleko teplejší
  • za vítr, který osvěží ve vedru
  • a za omezené spojení s blízkými, protože nemusí být ani to.

středa 16. února 2011

12. dopis

Pokoj lidem dobré vůle:)

Tentokrát se zaměřím na jednu velkou událost, která se udála minulý týden v pátek. Oslavili jsme výtisk 4 Nových zákonů, které nedávno dorazili ještě teplé z Jižní Koreje. A byla to velká oslava. Konala se v NBTT a sešlo se spousta lidí, překladatelů, pracovníků Wycliffe atp. Škoda, že u toho nebyl John Bendor-Samuel, který nedávno zemřel a o kterém jsem již napsal. On totiž tady byl průkopníkem a započal tady tuto práci.
Slova na začátku se ujal náš vedoucí, který přirovnal výtisk těchto nových biblí k medu. Někteří Afričané sice možná doposud měli možnost se dostat k Božímu slovu přeloženém do angličtiny, což jistě pro ně bylo určitě něco sladkého jako cukr, ale nyní mají možnost ochutnat Boží slovo v jejich mateřském jazyce, daleko sladším způsobem ve formě medu, např. teď jednu z nich si má možnost takto přečíst 11,5 milionů lidí.

Překlad těchto biblí trval déle než 10 let. A skrývá se za tím spousta práce, příběhů jak radostných, tak i bolestných, ale Bůh byl stále věrný a dovedl tato díla až do konce! Překladatelé těchto biblí krátce řekli příběhy, které provázely vznik těchto biblí a padly i slzy při tom, např. jedna z nich se začala překládat v roce 1999, ale kvůli viru byla tato práce zničena a muselo se v roce 2001 začít úplně znovu.
U další Bible byl překladatel s hlavní pistole u své hlavy přinucen k vypití jedu. V nemocnici se ho podařilo zachránit, ale dodnes má potíže se žaludkem. Anebo u této bible se dělaly i “testy” toho, jak na ni budou reagovat muslimští čtenáři, jak je přeložena, zda je její jazyk jim srozumitelný atp. A ačkoliv se jednalo ještě o ne zcela hotovou práci, tak i tímto způsobem Boží slovo některé muslimy zasahovalo - když jen ochutnaly kousek medu.
No přijel jsem asi ve skvělý čas, děje se tu spousta věci a je vidět i mnohé ovoce, které ne každý měl možnost vidět a dočkat se ho. Každý rok tu prý vyjde jeden překlad Nového zákona. Tento rok se urodily hned čtyři a příští rok jich má být ještě více!

Koncem  týdne již odjíždíme na pracovní cestu nahrávat celý Nový zákon. Takže budu 2 týdny bez spojení se světem. Teď probíhají přípravy, zkoušíme naše vybavení a já trénuji spolupráci s rodilými mluvčími při nahrávaní. No není to ani o technických věcech, jako spíše o sledování cizího textu jak na papíře, tak i jeho rychlé vyhledání na počítači, rychlá editace atp. Hlavně to bude i zápas s časem. Jsme pouze 4 a máme na to jen 2 týdny. Budeme nahrávat od rána až do 9. večerní hodiny. A to se budeme jenom zaměřovat pouze na samotný obsah, po návratu nás ještě bude čekat úprava pořízených nahrávek.
Takže můj nigerijský kolega četl kousek biblické pasáže a já ho nahrával. Když se dopustil chyby, tak větu hned zopakoval třeba několikrát. Pak se to ostříhalo, popř. našly další chyby a daná část se musela nahrát znovu. Jinak při nahrávání bude k dispozici i další člověk, který rozumí danému jazyku a který bude také kontrolovat výslovnost. Nicméně i to, že já danému jazyku nerozumím má i také své výhody - můžu si povšimnout některých chyb, které i rodilí mluvčí přehlédnou ve výslovnosti (např. když existuje více podobných výrazů a některé jsou spíše hovorovější). I pár takových chybiček jsem nalezl u svého kolegy:)
Takže se prosím modlete za tento výjezd. Ať nám technika slouží, ať se podaří všechno nahrát a také za spolupráci s rodilými mluvčími, protože to bude i boj o čas, tak aby nám to šlo všechno pěkně od ruky.

Jinak dneska jsem byl u dámského kadeřníka. No byl to tedy pánský, ale musel si asi připadat jako dámský, protože ze mě byla obrovská kupa vlasů. Muži totiž tu chodí jen na krátko a když k němu někdo přijde, tak si chce většinou zkrátit vlasy např. jen ze 4 mm na 2 mm atp.

No a včera bylo tady docela pořádně zataženo. Není tu stmívání, takže to bylo takové divné, že bylo takové přítmí. Vypadalo to, jakoby se chystalo pršet, ale vůbec nekáplo a dnes byla obloha už čistá. Holič říkal, že by teď měl někdy udeřit první déšť tak na 1-2 dny a pak zase několik měsíců nic až do období dešťů - no byl by to první déšť, který bychom tu v Africe potkali, když tedy nepočítám to, jak občas chodím i někdy v pyžamu zavírat vodu, kterou nechá správce přečerpávat čerpadlem do našeho barelu - takový náš vodojem, a pak na to zapomene a voda přetéká.
Jinak dneska byl státní svátek - narození Mohameda, takže jsme měli volno, ale i tak se nás sešlo v kanceláři docela hodně. Dnes opět propukly nějaké nepokoje v centru města, takže i toto je modlitební potřeba.


hodně Božího pokoje a radosti přeje

Honza

V Jos 15. února 2011
 

úterý 15. února 2011

Bůh ti kryje záda

(napsala Judit)

Nedávno jsem si koupila batoh na notebook. Když jde o „vážnou“ koupi, tak si vždy pročítám recenze k daným produktům. Pokud i jediný člověk napíše negativní kritiku, tak danou věc nekoupím! Hledám totiž špičkové zboží. Samozřejmě za to můžete obvinit Amazon, protože ten mě v takovém perfekcionismu ještě podporuje!

Samozřejmě, že není nic špatného na pročítání recenzí a hledání správné volby, zvláště když jde o větší koupi. Prostě se jen bojím udělat špatná rozhodnutí nebo toho, že pár dní po koupi mého baťohu najdu lepší a levnější.

Životní rozhodnutí mohou být taková. Bojíme se učinit nějaké rozhodnutí a vykročit ve víře do neznáma a možná to nedopadne dobře, obáváme se, že uděláme chybu, mineme něco lepšího a vlak nám ujede. To se zvláště týká velkých rozhodnutí – kde bydlet, koho si vzít, zda nezměnit zaměstnání... A zejména to platí pro puntičkáře!

Samozřejmě chceme Boha zahrnout i do našeho rozhodování, nebo ne? (Možná ne zrovna v otázce batohů!) Je moudré hledat Boží vůli, tedy pokud to není jen jakási „pojistka“ proti nezdaru. Učinila jsem nějaká rozhodnutí a jsem si jista, že byla podle Boží vůle, ale přesto se ty věci moc nevyvedly, jak bych možná chtěla. Znamená to, že jsem udělala špatná rozhodnutí, nebo Bůh má v rukávu další plány?

O tomto jsem jednou chatovala s kamarádkou. A jako pokaždé, tak i teď přišla s velkou myšlenkou. Proč si myslíme, že Bůh nás opustí, když učiníme nějaké rozhodnutí a věcí se moc nevydaří? Copak Bůh nám zamýšlí říct: „No dobrá, bylo to tvoje rozhodnutí, tak si poneseš i následky. Budeš to muset teď sama vyřešit.“ ? Takový není, nebo ano?

Jeden volnější překlad z Žalmu 139,5 říká: „Hledím za sebe a ty jsi tam, hledím vzhůru a ty jsi tam také – tvá konejšivá přítomnost je se mnou.
Nebo jiný: „Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě.“ - Bůh není jen vepředu, když mě vede, ale je také vzadu, když mi kryje záda. Ve skutečnosti je velmi blízko, vlastně „svou dlaň položil na mě“. Bůh mi kryje záda!

A v období rozhodnutí chodím s Bohem, modlím se, čtu Jeho slovo, uctívám ho... a pak se nemusím bát učinit chybu, učinit špatný krok, nechat si ujet vlak, protože se to nestane. A pokud učiním rozhodnutí a věci nedopadnou dobře, jak jsem plánovala, tak i o to se Bůh postará: je to součást jeho plánu mně pomoci - vycvičit, vyrůst a posunout dál.

Zakončím jednou ilustrací. Kdykoliv slyším sloku „V den soužení... jsi mě přikryl“ ('One Thing' Hillsong), tak mám před sebou následující obrázek. Dva ozbrojení policisté se chystají prohledávat opuštěnou továrnu, kde se ukrývá střelec. Tiše se plíží k otevřeným dveřím a jeden policista křičí na svého parťáka: „Jdu dovnitř... kryj mě“. Pak proběhne vchodem zatímco druhý policista zaujme místo za ním a začne s krycí palbou chránit svého parťáka a odvádí střelcovu pozornost.

No možná tento obrázek nemůžete brát zas tak doslova, ale pro mě je to jakoby Bůh říkal: „Jdi do toho Judit. Kryju tě!“ Mohu běžet vpřed s plnou důvěrou, že Bůh mi kryje záda. „Svou dlaň položil na mě, sevřel mě zezadu i zpředu “

PS: A mimochodem batoh je skvělý!

pátek 11. února 2011

11. dopis

Tak po delší době vás opět zdravím z Afriky!
Tentokrát se zaměřím více na finance, jak jsem se minule i o tom zmiňoval. Pokusím se napsat, jak tu hospodaříme a co kolik tu stojí, co se dá sehnat v obchodech atp.
Nejdříve ale chci poděkovat za pravidelnou finanční podporu a začít o tom, jak to vlastně s ní vypadá. Celkově si myslím, že vše vypadá v pořádku a že nakonec se i podařilo vyplnit finanční mezeru, kterou jsem měl před samotným odletem. Wycliffe z ČR nám peníze přeposílává na další Wycliffe účet, ze kterého si je chodíme osobně vyzvedávat u naší účetní. Deset procent příjmů je odváděno přímo na misijní práci Wycliffe. Účetní z ČR nám posílá výpisy příjmů - teď mám tedy pouze za listopad a prosinec. A podle nich to vypadá, že potřebná částka (kolem 15 tis. měsíčně) je pokryta - přispívají i lidé z jiných sborů nebo i někteří lidé jednorázově, takže díky jim se mezery zaplní. Čekáme i na výpisy výdajů tady z Nigérie, takže více budu vědět asi až potom.
A teď něco konkrétněji:)
První měsíc jsme zaplatili prodloužení víza, které stálo kolem 80 tisíc naira (1Kč je přibližně N8) a různé prvotní výdaje (dokoupení potřebného vybavení, odvoz z letiště, léky atp.). Teď tedy čerpáme peníze už jen na samotný pobyt a pak už jen na zpáteční odlet, snad už nebudou žádné mimořádné výdaje. Co se týká měsíčních výdajů, tak ubytování nám přijde na přibližně $100 na osobu. Což je výhoda, že tu jsme dva, protože tak se můžeme společně podělit a ušetřit. Pak samozřejmě jsou výdaje za jídlo, o tom napíši více až ke konci dopisu. A telefonní poplatky, transport, hospodyně atp.
Ze začátku se u nás 2 hospodyně střídaly dvakrát týdně. Vypomáhaly nám s nakupováním, vypráním, umytím podlahy atp. Takže jsme si nemuseli dělat starosti o tyhle věci. Jenomže obě otěhotněly a výsledkem toho bylo, že v lednu jsme hospodařily úplně sami. Ale od únoru se nám podařilo sehnat novou, která nám pomůže aspoň vyprat a umýt podlahu, která je neskutečně zaprášená. Ale o zdejších prašných podmínkách jsem již psal. Když se třeba sprchuji, tak se i divým, kolik je ze mě špíny.
Nakupování bylo první týdny obtížnější, protože jsme pořádně neznali hodnotu věcí, potravin atp. A navíc jelikož jsme cizinci ze západu, tak dostáváme automaticky na tržištích vyšší cenu. Ale první měsíce nám nakupovala naše hospodyně, což celkově vycházelo pro nás levněji a my jsme aspoň poznali cenu jednotlivých věcí. Ale jinak v kamenných obchodech je fixní cena. Stravovat se chodíme různě. Já většinou chodívám do nigerijské restaurace, která je taková lidovější. Oběd tu přijde na N250. Je sice ostrý, ale už jsem si trochu zvykl. Navíc nedávno jsem objevil, že mají něco, co je podobné našemu rizotu, které zbožňuji. Jmenuje se to jeloff a je to dokonce tradiční africké jídlo. Anebo si dávám knedlík (obrovská knedla z krupice) s polévkou Egusi. S masem je to velmi obtížné, ne že by tu nebylo, ale nedokážeme ho pokousat:) Bývá totiž hodně gumové. Tato restaurace je kousek od naší kanceláře. Navíc když vyjdu z našeho dvora na ulici, tak až tehdy si většinou během dne uvědomím, že jsem stále v Africe - provoz na ulici, spousta Nigerijců, krámek s opravou motorek, obchody, zvuk klaksonů atp.
Ale každý den nejíme nigerijské jídlo - to by asi zatím nás žaludek nevydržel. Vaříme si a občas chodíme i do jiných restaurací i na nějaké to pořádné evropské jídlo jednou za čas. Chodíme hlavně k Číňanům na porci polévky:) Ta přijde sice na N400, ale je to obrovská porce s nudlemi. Nejdříve se proto musím do ní pustit vidličkou a až potom mohu použít lžíci. Nachází se hned vedle jejich pekárny, ale není tam žádný nápis, že je to restaurace, takže asi málokdo o ní ví. Jídelníček je samozřejmě v mandarinštině a angličtině. Ale Číňané anglicky moc neumí, tak se jídla objednávají podle souřadnic z jídelního lístku. Když přijdeme, tak se posadíme do jedné z menších místností a zazvoníme na zvonek. Přijde většinou nigerijská obsluha a hned si automaticky objednáváme naší oblíbenou polévku - D6:)
Nebo se dá jít najíst i k Libanoncům, u nich menu přijde na N1000. A navíc většinu evropských potravin seženeme právě u nich v obchodě.
Je tu hodně levných věcí, ale i spousta drahých. K těm dražším obecně patří maso a mléčné výrobky.

A teď se pokusím vypsat pár věcí jen tak pro přehled a srovnání.
diesel N110
super N65
marmeláda N350
cornflakes N350
cukr N370
mouka N300
10 cibulí N250
10 brambor N250
1 paprika 50N
olej N550
maso na řízky N1000
čerstvé mléko N400
1 vejce N30
toustový chléb N250
trs špenátu N60
1l jogurtu N400
trs banánů N300
plechovka fazolí N200
jam N150
1l balené vody N100
400g suchého mléka N600
toaleťák N50
miska burákového másla N800
svíčky N200
cesta motorkou do centra N100

S jízdou na motorkách je to tu zajímavé. Poskládá se na ni i celá rodinka a převáží na nich skoro cokoliv (třeba i prase). Jednou jsem dokonce i viděl, jak si jeden Nigerijec zakoupil velikou postelovou matraci a na odvoz použil právě motorku. Matraci si dal na záda a přidržoval ji oběma rukama. Řidič musel jet velmi pomalu, protože jinak by to toho pána odfouklo i spolu s matrací.

Nakupovat se dá hned na ulici. Ale v obchodě není moc velký výběr potravin a je to spíše takový koloniál. Bydlíme hned vedle velké křižovatky, tak je tu spousta dalších obchůdků a stánků se zeleninou, hotovými jídly atp. Pro větší výběr zeleniny a potravin musíme do centra. Chleba kupujeme u Číňanů v pekárně - je to totiž při cestě, když jedeme k někomu na návštěvu.

Se musím ještě pochlubit, že se nám podařilo sehnat i strouhanku - dokonce i v plechovce! Nigerijci ji totiž vůbec nepoužívají. A láhev fanty přijde na N60 a má daleko lepší chuť než u nás. Ale voda pro změnu tu má také jinou chuť, ale to bude asi naším vodním filtrem:(

Koncem příštího týdne odjíždím s Frankem a dvěmi dalšími spolupracovníky na jeden větší projekt - během dvou týdnů budeme nahrávat celý Nový zákon. Těším se na to, ale bude to znamenat i určité starosti, vyšší místní teploty, otázku stravování atp. Takže bude potřeba i modliteb, aby tento náš výjezd byl úspěšný a vše se podařilo, aby se to nemuselo nahrávat znovu, protože to místo se nachází velmi daleko a z ruky.
A zároveň příští týden bude probíhat konference v mojí církvi, takže i na ni jsem zvědavý.

Jinak nám se tu také oteplilo, takže už nemusím večer spávat ve spacáku.

Ještě jednou děkuji za pravidelnou podporu - jak finanční, tak i modlitební. A připomínám, že pokud byste chtěli potvrzení o darech, tak si o něj napište buď mně nebo české Wycliffe kanceláři (wo_czech@wycliffe.org)

Zdraví Honza

neděle 6. února 2011

10. dopis

Tak vás opět zdravím!
Tentokrát se nebudu moc zaměřovat na práci, ale zkusím více napsat o jednom pohřbu, kterého jsme se zúčastnili a o sobotním výletu, kdy jsem asi poprvé pořádně ochutnal Afriku.
Celý týden jsem v kanceláři dodělával formátování textu nového zákona tak, aby byl snadno čitelný rodilými mluvčími. V sobotu si Frank vzal zpracované texty posledních knih NZ, které jsem primárně zpracoval a odjel spolu s naším kolegou Johnem do jednoho města poblíž hranic s Kamerunem. Tam více domluví podrobnosti ohledně našeho výjezdu, který tam budeme mít za měsíc a teď při té příležitosti už i nahrají některé poslední knihy NZ.
V pátek se konal pohřeb jednoho velmi významného misionáře a klíčového člověka ve Wycliffe organizaci. Byl to Dr. John Bendor-Samuel (1929-2011). Zemřel 6. ledna velmi nečekaně - srazilo ho auto v blízkosti domova. Podílel se na vzniku Wycliffe ve Velké Británii a spolu s manželkou sloužil v Peru, Brazílii a podílel se na pionýrské práci překladu Bible v mnoha afrických zemí. Trochu více informací v angličtině o něm můžete najít např. na stránce http://wycliffe.org.uk/wycliffe/about/history-bendor-samuel.html a http://www.dacb.org/stories/ghana/bendor-samuel_john.html .
Takže jak již zaznělo, tak pohřeb se konal v pátek a zúčastnilo se ho stovky lidí po celém světě, každá Wycliffe stanice - byl totiž přenášen živě přes internet. I my v Nigérii jsme se toho účastnili. Na daný den jsme si pronajali rychlejší a také dražší internetové spojení u jiného poskytovatele tak, aby bylo vůbec možné se této události účastnit. Martin měl na starosti technickou stránku, takže týden před tím pečlivě testoval spojení a všechno, aby bylo připravené. Byla to pro něho asi první velká věc a také výzva. Měl trošku obavy, jak to vše dopadne, ale dopadlo to skvěle. Sice byly menší kratičké výpadky, ale ty byly způsobeny na jiné straně (kolem 170 počítačů po celém světě bylo připojeno ke sledovaní tohoto programu, takže proto docházelo občas k menším výpadkům. Program začal v 15:30 a bylo to promítané v NBTT (Nigerian Bible Translation Trust), což je podobná organizace s kterou velmi úzce spolupracujeme. Účastnilo se ho asi celkově něco přes 60 lidí, dokonce přišla i bývalá manželka guvernéra.
Já jsem na něj dorazil těsně před začátkem, ale někteří tam byly i o hodinu dříve. Martin mi pak řekl, že na začátku, když chystal dataprojekci, tak tam pustil na zkoušku záznam nedělní bohoslužby s Nickem Vujičičem, který jsem mu dříve poskytl. Vyzkoušel jen video, ale lidé to sledovali a velmi zajímavé to bylo pro ně, tak je na to nechal koukat dále, i když to bylo i s českým překladem.
Celý ten pohřební program byl takový pěkný – na jedné straně smutek z toho, že nás opustil Boží služebník, a na druhé straně i radost, že je teď s Pánem. A celé mi to připadalo i zároveň jako takové zvláštní kázání - trochu jiné, než na jaké jsme zvyklí. Nebylo to o teorii, ale o konkrétních příkladech a způsobu života tohoto Božího služebníka. A bylo to zároveň i humorné – zaznívaly tam veselé příhody s JBS. Jako první se slova ujal jeho bratr, který řekl něco o jeho dětství a zmínil první veselou historku. Bylo to o tom, kdy si jednou na svého bratra stěžoval. Jejich otci totiž oznámil, že John už nemiluje Boha. Otec se udivil a zjišťoval, co se stalo. No a vyšlo najevo, že ti dva se pohádali a že když ten druhý bratr na Johna žaloval, tak poukazoval na verš z Bible, že ten, kdo nemiluje svého bratra, tak nemůže milovat ani Boha.
Pak promluvila jeho manželka a říkala, že přestože oba dva měli odlišné osobnosti, tak i přesto je Bůh vedl celou dobu v jednotě. A také zmínila nějaké úsměvné okamžiky, např. s nadsázkou vyprávěla, že když jednou John řídil auto velkou rychlostí, tak si říkala, že to nemůže být ten pravý:) .
Potom přišlo jeho 5 dětí, které zmiňovaly nějaké momenty z jejich dětství. Přestože jejich otec byl v práci velmi vytížený, tak vždy když přišel z práce, tak se jim plně věnoval a večer jim i čítával.
No a nakonec na pódium se dostavilo i 15 vnoučat a závěrem i jeho spolupracovníci.
Já jsem ho vlastně vůbec neznal, takže až z jejich vypravování jsem se o něm postupně dozvídal. Kdyby se měl charakterizovat pár slovy, tak to byl pokorný a věrný Boží služebník, byl velmi prostý, měl obrovský zájem o lidi, uměl jim velice dobře naslouchat. Když někdo se s ním bavil o svých starostech, tak i pár týdnů poté si pamatoval podrobnosti a vyptával se na ně – na zdraví dětí, práci atp.

No a v sobotu jsme měli naplánováno vyrazit do menší rezervace se podívat na divoká zvířata. Když jsme tam dorazili, tak tam už čekal dav lidí, tak jsme si mysleli, že asi také čekají až otevřou. Jenomže otevírací doba byla od 10:00 a my jsme tam přijeli v 10:30, takže to bylo zvláštní. Ale pak brzy jsme se dozvěděli, že tam teď stávkují a neví se, kdy stávka skončí. Tak z toho sešlo. Vrátili jsme se tedy zpět domů, ale já jsem si pak přesto naplánoval vyrazit na větší túru za město. Protože sobota je asi jediný den v týdnu, kdy si můžu pořádně užít slunce. Sbalil jsem si tedy do batohu tekutiny a vyrazil. Hned po pár kilometrech jsem narazil na Richarda – Nigerijce z Anglie, který stál pod stromem a pozoroval okolí. Vypadal, tak trochu jinak, než ostatní, kteří za něčím neustále spěchali – on jakoby relaxoval, což možná proto jsem se u něj zastavil a dal s ním do řeči. On mě asi sledoval zpovzdálí delší dobu – jsem totiž šel po silnici podél ranveje. Se ptal, zda jsem to šel opravdu pěšky. Asi bělochy chodit pěšky moc tu Afričané nevidí. A pak vyprávěl, že teď přijel z Anglie a chtěl si také vyrazit někam na vycházku, ale jeho místnímu kamarádovi se nechtělo, tak si vyrazil také jen tak sám. S nadsázkou si stěžoval (na účet kamaráda), že Nigerijci mají hodně dětí, a pak nemají ani čas na cestování a jsou zavřeni doma.
No a od něj jsem vyrazil dál na venkov. Měl jsem namířeno k přehradě, která je za městem. Ale šel jsem k ní trošku oklikou. No a jak jsem procházel vesničkami a okolní krajinou, tak lidé mi tam připadali jiní, než ve městě. Byli daleko více vřelejší a otevřenější. Cestou jsem je potkával většinou na poli, nebo při stavbě svého domku. Když jsem na ně zamával, tak zamávali nazpět, i když byli velmi daleko ode mě. Největší pozornost jsem vzbuzoval u dětí. A když jsem procházel vesnicí, tak domy v nich byly oplocené kaktusy, které sahaly 2-3 metry vysoko. Jinak okolí města Jos a i město samotné vypadá velmi krásně. Je tu totiž spousta skalních útvarů, balvanů atp. A k tomu i červený písek. S tím pískem je to tu docela úsměvné, protože půda je všude červená, ale tenisové kurty jsou z betonu:)
Po pár hodinách chůze jsem zjistil, že jsem se asi trošku ztratil. Tak jsem požádal jednoho Nigerijce, aby mě zavezl na své motorce k oné přehradě. Zjistil jsem, že přehradu jsem nechtěně minul o velký kus cesty. No nevadí, aspoň jsem se podíval po okolí. Tak mě zavezl k přehradě a cestou mi i zastavoval, protože jsem chtěl i pořídit nějaké velmi pěkné snímky. Od přehrady jsem se pak vydal pěšky zpět do města, ale hned po pár minutách mi zastavili nigerijští katolíci a svezli mě přímo do centra. Tam jsem udělal ještě nákup potravin a odchytl si další motorku domů, kde jsem se hned osprchoval a vyrazili jsme na večeři k americkým misionářům, kteří nás pozvali. To jste měli vidět, co ze mě teklo písku! Není se čemu divit a i jsem se už zmiňoval, že teď tu je spousta prašného vzduchu ze Sahary, že ani není pořádně vidět do dálky, což je škoda. Ale v tu sobotu jsem tu poprvé chytil barvu, poprvé se aspoň trošku opálil – tedy spíše jen ruce.
Jo a ještě jsem se zapomněl zmínit, že v pátek jsme viděli 2 zebry. Tedy ne přímo ta zvířata, ale dopravní značení. Přesto to ale byly první dvě zebry, které jsme ve městě viděli (nebo spíše za městem).

Závěrem chci vám ještě poděkovat za finanční příspěvky a i modlitební podporu. Více o financích bych chtěl napsat příště. Situace je tu relativně klidná, ale posledně, když jsem o tom psal, tak i ten den 3 lidé zemřeli, jak jsme se pak dozvěděli. Školy mají omezený provoz. Žáci nižšího stupně zůstali doma (Zejména kvůli registracím na volby. Registrace budou teď tento následující týden už končit.). Výuka na univerzitě je také taková opožděná a probíhají stávky ve městě. Dnes v neděli před církví policie držela stráž, ale jinak už týden jsme neslyšeli žádné zprávy o nepokojích.
Spoustu Božího pokoje a i Jeho radosti přeje

Honza
V Jos 23.1.2011

Aero L-29 Delfín z Československa

čtvrtek 3. února 2011

Groundhog Day

Včera byly Hromnice, a tak jsme spolu s jednou americkou rodinkou oslavili Groundhog Day, který se slaví převážně na východním pobřeží USA. A jak jinak zakončit den než právě stejnojmenným filmem Groundhog day (v češtině se jmenuje Na Hromnice o den více). Je to romantická komedie a i s myšlenkou a mnozí ten film určitě znáte, tak co dodávat... ;)


sobota 22. ledna 2011

Štěstí je pro břídily

Nejde se nepodělit s vámi o jeden příspěvek z Facebooku, je od Romana.

  • Přeji všem, přátelům i nepřátelům, v tomto roce jen a jen radost, pokoj a spravedlnost v Duchu Svatém!(Štěstí je pro břídily:-))
  • Když slyšíme slovo štěstí, představíme si rozbalování dárků na štědrý večer, procházky zamilovaného páru, narozeninová překvapení, bujarý smích diváků při vystoupení komika, dovolenou v exotických zemích.Všichni chceme být šťastní a celý ži...vot se pachtíme za tímto prchavým a nepolapitelným ideálem: utrácíme peníze, sbíráme různé předměty a hledáme nové zážitky.Pokud však štěstí závisí na okolnostech, co se potom stane když hračky zrezaví, ten, koho jsme milovali zemře, zdraví chřadne, peníze nám někdo ukradne a veselý večírek skončí?Velmi často nám štěstí zmizí jako pára a místo něj se v duši usídlí zoufalství .

    V kontrastu ke štěstí stojí radost.Radost sahá hlouběji a je silnější, je to pevná jistota, díky níž se v duši rozhostí pokoj a mír, je to jistota, že mě Bůh miluje, že působí v mém životě a že se mnou bude za každých okolností!Štěstí závisí na okolnostech, zatímco radost závisí na Kristu.

středa 19. ledna 2011

9. dopis

Opět zdravím vás, co jste o pár rovnoběžek výše,
tak uplynul další týden. Bezpečnostní situace se tu už aspoň trochu uklidnila. Dokonce se i obnovily výpadky elektrického proudu, takže vše se asi už pomalu vrací zpět do normálu:) Ale třeba začátkem minulého týdne, když se Frank vracel z Abuji, tak před městem Jos byla blokáda a vojáci nikoho dál nepouštěli, protože zrovna tam probíhali nepokoje. Po pár hodinách se situace uklidnila, a tak se mohl dostat zpět do města.
Minulý týden jsem v práci dělal něco trošku úplně jiného. Tentokrát se má práce týkala více jazykového oddělení. Frank totiž příští týden vyráží na služební cestu do jednoho města poblíž hranice s Kamerunem, kde bude domlouvat náš výjezd, který tam proběhne na přelomu února a března. Jedná se o jeden větší projekt, takže během dvou týdnů bychom tam měli nahrát celý Nový zákon do místního jazyka. A navíc teď má ještě v úmyslu tam uskutečnit i pár nahrávání. K tomu ale potřebuje přeložené novozákonní texty. Jenomže zrovna naše kolegyně z jazykového oddělení, která má na starosti nejen tyto texty, tak odjela na služební cestu do Keni. Sice s její pomocí se nám podařilo k nim dostat, ale byly ve formátu, který nebyl zrovna vhodný a snadný pro čtení. Jeden program, s kterým překladatelé zde hodně pracují, ukládá totiž texty do svého speciálního datového formátu. Jenomže zdrojový syrový text není v něm moc vhodný pro čtení. Ne, že by se nedal přečíst, ale tento formát obsahuje přidané formátovací značky a speciální značení pro zvláštní znaky daného jazyka.
Ale mně se podařilo vytvořit menší prográmek, který automatizovaně odfiltroval nepotřebná data (formátovací značky) a dostal texty do o něco čitelnější podoby. Potíže ale byly se zvláštními znaky pro daný jazyk, neboť daný jazyk používá dva typy čárek (podobně jako v češtině nad samohláskami). Jeden typ je stejný (zprava doleva) a druhý je podobný (zleva doprava). Ale tato znaménka používá i nad písmeny M a N, což nám ztížilo práci, neboť dané znaky jsme nemohli najít ani v různých typech písma (když se nějaké podařilo najít, tak zase chyběly jiné). No a daná odbornice na písmo je zrovna v Keni. Sice se vrací těsně před Frankovým odjezdem, ale jen velmi těsně - o jeden den.
Přesto i toto jsme nakonec vyřešili. Podařilo se nám totiž najít mezi dalšími dokumenty i font pro daný jazyk. Takže i toto se brzy vyřešilo a zbývalo jen výsledné texty “očesat”, aby se lépe daly přečíst místními rodilými mluvčími. Frank upozorňoval na to, že právě oni mívají potíže se čtením, takže jsme museli pro ně upravit velikost písma a pak postupně i odsazení jednotlivých řádků, aby se při čtení nezadrhávali. Ke konci jsem tedy ručně procházel posledními knihami bible, které se chystá Frank nahrát, a ručně upravoval jejich typografii postupně verš po verši.
Jinak v církvi jsem se seznámil s jedním Nigerijcem, jehož otec byl velvyslancem v Bělehradě, takže prožil část dětství v Srbsku a pamatuje si i některé fráze ze srbštiny. Měl velkou radost z toho, že potkal někoho ze střední Evropy. Je to vlastně zatím jediný Nigerijec, s kterým si mohu aspoň trošku promluvit srbsky, a dokonce i chytá něco z češtiny, ale hlavně který více rozumí mé kultuře. Snad se ještě s ním uvidím, protože jinak pochází z Lagosu.
No a má nigerijská kamarádka měla v sobotu narozeniny. Jsem se s ní potkal právě v ten den na ranním modlitebním. Ke konci shromáždění spolu s dalšími oslavenci šla na pódium, kde jim pastor poblahopřál a lidé se za ně pak modlili (asi tak 300 lidí tam bylo) a pak je zavalil část davu lidí, kteří jim tam šli poblahopřát a obejmout je. No a já jsem pro ni měl také nějakou menší pozornost.
Pak v tu sobotu jsem si šel ještě lehnout do spacáku (byla zrovna velká zima, ne sice jak u vás, ale byla nepříjemná). A odpoledne jsem spolu s dalšími misionáři a známými vyrazil za sportem. Cestou jsme vyzvedli dvě kamarádky, a u té poslední, když jsme odjížděli, se nám porouchala spojka. Ujeli jsme jen pár metrů, ale naštěstí to bylo jen kousek za bránou Hillcrestu, takže jsme porouchané auto tam odtlačili a použili jiné. I přestože začátek byl takový nešťastný, tak se odpoledne vydařilo. Celkově nás tam bylo 8 a nejdříve jsme hráli frisbee a pak jsme přešli k fotbálku. Přidali se k nám dokonce i místní Afričané, takže nás hrálo 15 a byli tam i někteří, kteří se jen dívali zpovzdálí nebo nás jen střídali.
Ještě se podělím o jednu zajímavost. Když se třeba bavíme při obědě s Američany o svých zemích, kulturách atp., tak vlastně všichni tito misionáři znají z historie Moravské bratry, ale vůbec netuší, kde ta Morava vlastně je. Takže když jsme jim řekli, že oba pocházíme z Moravy, tak byli docela mile překvapeni. Samozřejmě jsou tu i další věci, které zveličují náš malinký národ - ať už jsou to další věci z historie, nebo třeba onen zmiňovaný tryskáč z Československa, který se tyčí nad jedním místním kruhovým objezdem a o jehož původu nemá asi nikdo z místních potuchy.
A možná už asi vím, proč mě Nigerijci většinou oslovují Jani. Jedno chlapecké jméno tu totiž nese název Yanik [Janik].

Tak zatím

Jeník