Sanu sanu bature!
Tak vás opět zdravím, tentokrát již z Jos, Nigérie. Dorazil jsem v pořádku, i když cesta byla tedy velmi dobrodružná a byl jsem z ní pořádně unavený. Tak právě v tomto příspěvku bych se podělil o čerstvé zážitky z ní.
Cesta začínala brzy ráno – odjezdem autobusu do Vídně. Na autobus jsem šel skoro přímo z práce, z noční směny (což se ukázalo, že to nebyl tedy moc dobrý nápad). Když jsem dorazil na vídeňské letiště , tak letadlo mělo odletět za 3 hodiny. Jenomže asi hodinu před odletem jsme se v odletové hale dozvěděli, že odlet se posouvá až o čtyři hodiny. Spát jsem nechtěl, protože jsem měl trochu obavy z toho, abych nezaspal. S Internetem to na letišti bylo dobré, byl tam zadarmo, horší to bylo ale s elektrickými zásuvkami, ty jsem tam našel pouze dvě volně dostupné.
Pak hodinu před odletem jsem se dostavit zpátky do odletové haly. Jenomže u brány z které jsem měl odlétat, tak na ní nebyla má požadovaná destinace – Káhira, tak jsem se trochu zalekl, jestli to neodletělo, ale všude kolem byla spousta Egypťanů, tak jsem šel jen zkontrolovat hlavní tabuli. Z ní jsem se dozvěděl, že odlet se posouvá o 2 hodiny a odletová hala je také jiná.
V letadle pak bylo aspoň trochu prostoru na krátké zdřímnutí, když letadlo přistávalo v Káhiře, tak to byl pěkný pohled na ni – vidět celé osvětlené noční město, pevnost atp. Z Káhiry mi odlétal další spoj až další den, jenomže kvůli 6 hodinovému zpoždění jsem se nakonec rozhodl, že nepoužiji hotel, protože to nemělo smysl – přijet tam a hned za pár hodin jet nazpět. Tak jsem nocoval na letišti. V tomto mě ale Káhira mile překvapila, co se týče výbavy letiště. Internet je tam také veřejně dostupný, ale krom toho je tam i dostatek sedadel, otevřených obchodů (i přes noc) a navíc zásuvek u každého rohu!
Tak jsem si tam zdříml jen na pár hodin a už jsem zase letěl. Ne tedy hned, bylo tam totiž asi hodinu a půl velké zpoždění s nákladem zavazadel, protože to nakládal jen jeden člověk:) Ale to jsme už seděli v letadle, takže jsem si mohl zdřímnout. Dokonce jsem měl výhled na nakládací rampu, tak jsem si trochu oddechl, když jsem uviděl svůj kufr (zavazadla měla totiž putovat přímo z Vídně do Abuji), nicméně jsem moc nadšený z toho nebyl, když jsem viděl jak s ním bylo hozeno na pás – a zrovna na tu stranu, kde jsem měl uložené karlovarské oplatky jako dárek pro místní misionáře.
Letělo se hned zrána, takže jsem mohl vidět východnější část Sahary. V druhé půlce letu nebylo pak už vidět nic, neboť pod námi bylo několik vrstev mraků (je zde ještě období dešťů).
Do Abuji jsem dorazil s oním káhirským zpožděním, celnicí jsem prošel v pořádku (přede mnou byl nějaký Turek, který měl menší problémy s dokumenty, ale ty vyřešil v přepočtu 50Kč úplatkem). Když jsem vyšel z haly, tak na mě čekal řidič, který mě pak odvezl přímo k mé ubytovně v Jos.
Jenomže za letištěm, v okolí města Abuja, na nás čekaly dopravní zácpy, tak jsme se jimi pomaličku probírali. Myslel jsem si, že na cestě z Abuji (měla to být zhruba 4 hodinová cesta) se trochu vyspím, ale kvůli adrenalinu, který jsem zažíval z místní dopravy, se nedalo vůbec usnout. Místy jsem musel i pomáhat řidiči signalizovat při odbočování vpravo.
No a jaká je místní doprava? Asi vystihuje Nigerijskou pohodovost, Nigerijci si nedělají starosti s ničím. Předjíždí se i zprava, na silnici s 3 pruhy se vlezou vedle sebe i 4 vozidla. Dopravní značky nevím jakou plní funkci, protože když bylo nějaké omezení rychlosti, tak to spíše brali jako nejnižší povolenou rychlost a jezdili až dvojnásobek. Takže místo 50 si to fičeli 100. A bylo se i na co dívat. Cestou jsem např. viděl osobní auto, jehož levé zadní kolo bylo nahrazeno kolem z motorky. Asi to byla zrovna náhradní rezerva:)
Jakmile jsme se dostali z kolony, tak jsme na to šlápli, abychom byli domů ještě před setměním. Ale cestou nám praskla pneumatika, řidiči ji ale během 5 minut vyměnil. Bylo to tak rychle, že dokonce ani nestihl zabrzdit auto před výměnou. Pak jsme se snažili upalovat dál, jenomže jelikož už jsme neměli žádnou rezervu, tak jsme museli pro jistotu před různými dírami na vozovce zpomalovat.
Když jsme byli asi 100 km od města Jos, tak se začalo stmívat, což s sebou přineslo další zpoždění – četné vojenské kontroly na silnici.
Když nastala úplná tma, a byli jsme poblíž města (tak 50km), tak řidič mi začal ukazovat, kde se objeví díry na silnici, neboť tu cestu asi dobře znal. Asi se chtěl pochlubit, že tu zná každý kámen. Zpočátku jsem byl z toho mile překvapen, věděl, kde se objeví, kolik jich bude atp. Ale když v tom pokračovalo i po půl hodině a každou chvíli oznamoval novou díru, tak už jsem takovým nadšením moc neoplýval.
Potmě jsme projížděli kolem spousty řidičů, kteří měnili kola vozu – v té tmě totiž pořádně neviděli díry ve vozovce a pospíchal každý z nich.
No ale nakonec, i když za tmy, jsme přeci dorazili, má anglická sousedka mi ukázala, kde jsem ubytován a měl jsem i připravenou i večeři od ní. Byl jsem tak unavený, že jsem na FB napsal jen krátkou zprávou, že jsem dorazil v pořádku a přemýšlel jsem jen o večeři a o tom, jak skočím hned do postele, nejlépe tak na 2 dny;) Ale když sousedka se chystala zapálit sporák, tak najednou vybuchl. Udělalo to ránu, byla trochu z toho v šoku, ale nic se naštěstí nestalo. Dokonce ani její manžel, který zrovna ve vedlejších místnostech uspával děti, si toho sám nevšiml. Jenom děti prý zaslechly ten hluk v kuchyně, tak se ho zeptaly a on jim odpověděl, že maminka asi jen něco dělá v kuchyni;)
Po večeři jsem šel na pokoj, musel jsem ještě nainstalovat síť proti komárům, kterých je tu teď hodně. Krátce poté začalo vydatně pršet a pršelo celou noc až do rána. Měli jsme tedy obrovské štěstí, že nás nezachytil déšť po cestě, přestože všude byla obloha zatažena a mraky se dotýkaly vrcholků kopců a navíc je teď to období dešťů.
Ještě se závěrem zmíním, jaké jsem měl z toho všeho pocity, zejména z návratu zpátky do Nigérie. Myslím si, že nejvíc to asi vystihuje film Avatar. Poté co jsem vystoupil z letadla v Abuji, tak jsem si připadal jak v něm. Všechno bylo najednou úplně jiné (i ta Káhira se mi jevila spíš evropsky). Najednou jsem musel odložit zaběhnutý život ze západní civilizace a přepnout se na úplně jiný způsob života, který jsem tu před rokem přerušil a pokračovat, kde jsem tehdy skončil. Něco jako zaběhnuté věci, to tu nenaleznete, každý den je jiný, plný překvapení, dobrodružství a zejména Boží milosti a díky těmto různorodým věcem si tu milost můžete i více uvědomovat a nebrat věci jako samozřejmost.
Zdraví
bature Honza
V Jos 10.9.
Reaching 700: A Milestone in Etulo from The Seed Company on Vimeo.
Žádné komentáře:
Okomentovat