čtvrtek 31. března 2011

14. dopis

Tak vás opět zdravím a posílám nové zprávy z teplých krajin.

Minulé týdny byly trošku rušnější, tak jsem se moc nedostal k psaní, udála se spousta věcí, že se ani všechno nevejde do tohoto dopisu.

Předminulý týden jsem opět nahrával, tentokrát přímo v naší kanceláři - ale pouze Lukášovo evangelium. Takže jsem byl tím zaměstnaný celý týden a poznal další nový jazyk - gbari.
Další týden jsme měli takové duchovní soustředění. Zúčastnili se ho naši misijní kolegové spolu se svými rodinami. Celkem nás tam bylo kolem stovky. Byla to jednak možnost blíže poznat své kolegy, ale také si odpočinout, a to jak fyzicky, tak i duševně. Konalo se to nedaleko za městem v takové malebné krajině. Byli jsme tam několik dní (od středy do pondělí) a program byl pestrý. Hlavní řečníkem byl jeden zkušený Wycliffe misionář, který již procestoval několik zemí a který se také podělil s námi o své zážitky a zkušenosti.

Každé ráno ihned po snídani byly společné chvály, pak slovo a modlitby. Po obědě byl volný čas, kdy se dalo jít zasportovat, hrát hry, vyrazit na túru nebo jen tak odpočívat. Hned druhý večer jsme měli velký táborák. Další večer byl pak filmový, poté následoval taneční a poslední byl tvořen vlastními scénkami a tím, co si kdo připravil.
Nejvíce mě tam zaujaly zejména 3 hlavní věci. Ze všeho asi nejvíce zdejší okolí (skalnaté kopce, staré sopky atp.), pak poslední večer svým skvělým programem, během něhož bylo o zábavu opravdu postaráno – spousta vtipných a zábavných scének a soutěží, které jsme tak nějak společně dohromady poskládaly. A pak večeře Páně, která byla poslední den. Každý se jí zúčastnil společně v různých skupinkách – někdo šel třeba i vícekrát v různých skupinkách blízkých osob.

Ale byla tam i obrovská řada maličkostí, které se mi líbily nebo mě nějakým způsobem oslovily. Třeba hned samotný odjezd. To byla taková velká stěhovací akce jako kulový blesk. Dostali jsme vypůjčené auto. Ještě jsme s ním ani pořádně nevyjeli – jen jsme vyrazili na oběd k Číňanům a hned za branou našeho dvora se levé zadní kolo zaseklo. Dalo se jen s ním couvat, tak jsme s ním zase zacouvali zpět. Ještěže se na to přišlo před odjezdem, protože zaseknuté kolo při vyšší rychlosti na vozovce by asi nebylo zrovna příjemné. Ale naštěstí jedna rodinka nám poskytla náhradní auto, a tak jsme mohli vyrazit. Vyráželi jsme v kolonách, protože ne zrovna každý znal cestu. Připadalo mi to jako taková „radostná evakuace“ – každý se celý den balil a byl v takové pohodové náladě.

Když jsme dorazili na místo, tak každý vyfasoval svou chatku (ať už sám či ve skupině). Každá byla pojmenována „zvláštními“ jmény jako Bethanie, Maranatha, Víra atp. Já jsem vyfasoval Naději. Zajímalo by mě, zda to bude i takové v nebi, kdy každý dostane svůj příbytek – navíc mi to tady opravdu připadalo tak trochu jako v rajské zahradě (celý komplex byl překrásný – palmy atp., zkrátka Afrika).

Vedle mě bydlela sousedka s papouškem. Vždy když jsme kolem něho s Martinem procházeli, tak jsme ho učili trošku česky. Podařilo se a něco to v něm asi i zanechalo, teď už prý říká ahoj a takto ráno zdraví naši kolegyni.


Po návratu mě čekalo hned zase pracovní nasazení – s Frankem jsme vyrazili na jednodenní nahrávací cestu do jedné daleké vesničky nahrávat místní chvály, kterými obohatíme ono Lukášovo evangelium. A byl jsem mile překvapen. Cesta tedy byla náročná a zabrala nám 4 hodiny jízdy. Bylo to totiž nedaleko města Nassarawa ve stejnojmenném státu. Nahrávali jsme v baptistické církvi, tedy vlastně přímo před ní, protože měli velký sbor zpěváků a s bicími by se v místnosti daleko hůře nahrávali – africké chvály jsou zkrátka „zplna hrdla“. Nahráli jsme 26 delších chval. Na nahrávání se seběhla asi celá vesnice a zpěv probíhal spolu s africkým tancem, takže to byly opravdu živé chvály. Jakmile jsme nahráli poslední chválu, tak jsme se během pěti minut zase sbalili a hned odjeli, čekala nás totiž stejně dlouhá cesta zpátky. Nemohli jsme ani přijmout jejich pozvání, protože jsme měli na spěch. Asi neměli moc z toho radost, ale o to větší ji pak budou mít, až se vrátíme se zpracovanými nahrávkami. Pochopili to, a tak jsme se aspoň s nimi jen krátce rozloučili a hned vyrazili. Cesta nazpět nám ale zabrala 5 hodin a vrátili jsme se už za tmy. Proto jsme i tak pospíchali, abychom nemuseli večer cestovat po afrických silnicích. Když jsme dorazili k našemu městu, tak nás ještě čekalo projet několika vojenskými kontrolami, které nás trošku pozdržely.

A minulý víkend jste přešli na letní čas, ale my ne, takže teď je mezi námi hodinový posun.

Jinak teď v sobotu a pak i další následující 2 soboty se zde budou konat volby, a tak se i očekávají opět nějaké nepokoje ve městě. Toto je i zároveň naše hlavní modlitební potřeba. Minulý týden tu vybuchla jedna bomba, která zabila lidi, kteří se ji snažili nastražit. A předminulý týden vojáci zadrželi náklaďák plný výbušnin, které směřovaly do města. Dneska jsme měli i školení, jak postupovat pokud by propukly nějaké nepokoje. Takže, prosím, modlete se za tuto oblast.


Děkuji a mějte se požehnaně

Honza

V Jos 30. března

PS: Zde jsou i nějaké odkazy na fotky a video:

http://www.youtube.com/watch?v=hk65Pufi6a0

https://picasaweb.google.com/vanacekj/RecordingTrip

sobota 19. března 2011

I Loved a Girl & I Married You

jsou názvy dvou knih, které pochází od Waltera Trobische (1923 – 1979) – německého misionáře.
První kniha je sbírkou soukromé korespondence mezi Trobischem a jedním mladým Afričanem. Je to z doby, kdy Walter Trobisch sloužil jako misionář v Kamerunu.
V této korespondenci mladý Afričan mu otvírá svůj soukromý život a pokládá mu velmi intimní otázky. Korespondence je velmi otevřená (nejspíš protože ho zná od malička, pak Walter je cizincem a také otázky mu nejdříve začal pokládat na dálku, možná právě proto se mu takto otevřel a osmělil). Tato kniha je i zároveň sondou do soukromého života Afričanů. Asi jinak by ani nebylo možné nahlédnou do jejich soukromého života, protože přeci jen mezi západními misionáři a Afričany je jistý kulturní odstup. Ale v Africe i v Evropě lidé řeší naprosto stejné problémy ohledně manželství – mají stejné problémy, otázky, touhy. Možná přeci jen Afričané to mají o něco těžší, protože v Africe takové otázky jsou stále tabu a navíc se potýkají i s tradicí.
Tato korespondence mezi misionářem a mladým mužem, mezi Evropanem a Afričanem, mezi dvěma přáteli se rozšíří na okruh 3 lidí – přibude i mladíkova dívka (potom také i Walterova manželka a africký pastor). A mladý pár v tomto okruhu řeší otázky a budoucnost jejich vztahu.

Druhá kniha je napsána formou románu. A pochází z doby, kdy se z Waltera Trobische stal celosvětově známý manželský poradce. Zachycuje pár dní, které se odehrávají při návštěvě určité africké země, kde v jedné církvi přednášel na téma manželství. V knize se prolínají dvě oblasti - jeho samotná přednáška a pak jeho soukromý čas mezi přednáškami, kdy vedl pastoraci s několika lidmi. V jednom případě to např. začalo anonymním telefonátem jedné zoufalé mladé dívky, který přerostl v jeden obrovský příběh během těchto dnů, do kterého vstupuje spousta dalších osob a který díky Boží milosti se podaří vyřešit.
Opět se v této knize řeší velmi soukromé otázky z oblasti manželství, které mu pokládají Afričané. Jiné země, jiné kultury, ale opět stejné téma, otázky, problémy.
V přednáškách rozebírá jeden model mezi mužem a ženou – tzv. trojúhelník či stan, který je tvořen třemi vrcholy (manželství, láska, jeden celek), jež vycházejí z verše v Gn 2,24, který byl mottem pro daný seminář (opustit, přilnout a stát se jedním tělem). Postupně v dalších dnech tento model rozebírá, ukazuje jak vstupovat a nevstupovat do manželství atp. Ale je to zároveň i dynamické, neboť během těchto pár dní si také uvědomuje a i objevuje nové věci, s kterými se sdílí a které i vylepšují tento model a zakončuje u jednoho velmi krásného přirovnání – vztah mezi ženichem a nevěstou (mezi Církví a Ježíšem Kristem). V poslední kapitole ho přijede navštívit manželka, která se také účastní přednášky jako řečník a se kterou v neděli ráno řeší manželskou krizi. Všechno ale dobře mezi nimi dopadne a on se pak sdílí se svým nedělním slovem (kdy zakončuje oním přirovnáním manželství ke vztahu mezi Církvi a JK). A potom cestou na letiště ještě řeší osobní strasti dané mladé dívky, která se mu úplně otevře. Končí to dobře – ona přijímá Boží pokoj a nový začátek. A Walter s manželkou odlétají zpět do USA.

To, že lidé po celém světě procházejí úplně stejnými problémy a otázkami, asi nejlépe ilustruje jeden okamžik, který je zachycen a popsán v této knize.
Je to okamžik, kdy Walter Trobisch je trochu nejistý v tom, jak jeho první přednášku přijalo africké publikum. Zda porozuměli tomu, co se snažil vysvětlit a zda to nemělo spíše opačný výsledek. Po přednášce za ním přichází jedna Afričanka ve věku 72 let, která mu děkuje a podává ruce a přes překladatele se Walter dozvídá, že z celé přednášky se jí nejvíce dotklo a promluvilo k ní, kdy použil ilustraci z jednoho amerického muzikálu Fiddler on the Roof (Šumař na střeše). Walter totiž jako ilustraci k určité části své přednášky použil jednu scénu z tohoto muzikálu. Je to scéna, kdy otec rodiny se zeptá manželky, zda ho miluje.
Uvědomil si, že když americký muzikál odehrávající se v Rusku a s židovským pozadím se dotkne staré ženy, jež vyrůstala celý život v africké buši, tak srdce všech lidí musí být stejná po celém světě. Možná jsou rozdíly na povrchu, ale hluboko uvnitř každého člověka není nic jiného než stejné lidské srdce – toužící, strachující, doufající – bez ohledu, kde tluče.

pondělí 14. března 2011

Africká přísloví

pár přísloví:


  • Nejlepší způsob jak sníst slona je ho rozřezat na kousky.
  • Cukrová třtina je nejsladší u kolénka.
  • Déšť nepadá jen na jedinou střechu.
  • Vědomosti jsou jako zahrada – pokud se o ni nestaráš, nic z ní také nesklidíš.
  • Nedívej se, kam jsi upadl, ale odkud jsi uklouzl.
  • Nehaň krokodýly dokud nepřebrodíš řeku.
  • Řvoucí lev neuloví žádnou kořist.
  • Mluvením se nenaplní košíky na poli.
  • Farmář se nechlubí dobrou sklizní, dokud jeho zásoby nevydrží až do další sklizně.
  • Neznáš-li cestu ani ve dne, tak se nevydávej po ní ani v noci.
  • Ptáci staví hnízda kousek po kousku.
  • Farmář, který nepracuje na poli ani v dešti, ani za slunka, nebude mít co sklízet při žni.
  • Kopa jamu, kterou sklidíš, závisí na hromadách hlíny, které rozoráš.
  • Ten, kdo se bojí udělat příliš mnoho, udělá vždy příliš málo.
  • Nejen liška, ale i hlemýžď dorazí do svého cíle.
  • Bez ohledu jak v noci vypadá měsíc, jednou stejně bude svítit celý.
  • Pokud levá ruka umyje pravou a pravá levou, tak budou obě čisté.
  • Sova je nejmoudřejší ze všech ptáků - čím víc vidí, tím víc mlčí.
  • Bez ohledu jak svět se kazí, tak člověk nikdy nenalezne červa v soli.
  • Šťastný muž se žení s dívkou, kterou miluje, ale šťastnější miluje tu, s kterou se oženil.
  • Nedostatek poznání je temnější než noc.
  • Koho miluješ víš, ale ne kdo tebe.

čtvrtek 10. března 2011

13. dopis

Isoko!
Tak v neděli jsem se vrátil z nahrávacího výjezdu do odlehlého venkova. Byly to 2 týdny plné dobrodružství, problémů s nahráváním, ale i Boží milosti s níž se vše nakonec podařilo. Tak se pokusím o tom trochu povyprávět.
A začnu hned tím, jak jsme vycestovali, neboť i to bylo také samo o sobě dobrodružství. Cílem naší cesty bylo městečko Serti, které leží poblíž hranic s Kamerunem. Ačkoliv se nachází v sousedním státu Taraba, tak jsme museli vyjet z Plateau trošku oklikou přes jiné dva státy a jejich hlavní města. Byla to Nassarawa s hlavním městem Lafia a Benue s hl. městem Makurdi, které leží na velké řece Benue.
Naši 2 nigerijští kolegové vyrazili o den dříve, jeli totiž autobusem a já s Frankem jsme vezli nahrávací vybavení autem. Vyrazili jsme brzy ráno ještě před svítáním a cesta dlouhá 800 km nám zabrala 10 hodin jízdy. Doprava na silnicích byla stejná jako ve městě (zkrátka chaos) s rozdílem, že auta jezdila vyšší rychlostí a způsob jejich předjíždění nebyl zrovna bezpečný. Na některých místech, kde vozovka nebyla v dobrém stavu jsme i potkávali spoustu převrácených kamionů. Dokonce jsme i projeli kolem jedné převrácené cisterny s benzínem. Benzín unikal, ale lidé se k němu seběhli a načerpávali si ho do kanystrů. Projížděli jsme i spoustou policejních a vojenských silničních kontrol. Hned zpovzdálí jsme strážce silnic zdravili a oni nás nechávali většinou projíždět. Ale na některých kontrolách se nás i vyptávali, jestli pro ně něco nemáme, tak jsme jim rozdávali láhve s vodou. Jenom na jedné silniční kontrole z nás vytáhli i peníze. Ale nakonec jsme dorazili v pořádku.
Druhý den ráno jsme šli na bohoslužby. Rozdělili jsme se do dvojic a každá navštívila jiný sbor. Já jsem šel s Johnem do Baptistické církve. Na začátek musím zmínit, že bělochů v té krajině moc není, takže když jsme se posadili do zadních lavic v kostele, tak všichni se otáčeli a prohlíželi si bělocha - bature. A možná i proto nás pastor pozval si sednout dopředu na pódium mezi jejich staršovstvo. Krátce jsme představili sebe i naši práci a sdíleli i nějaké slovo. Zrovna měli nějakou speciální bohoslužbu, která byla obohacena spoustou dětských vystoupení. Normálně ji mají 2 hodiny dlouhou, ale tu neděli byla dlouhá 4 a půl hodiny a to ještě pastor své slovo zkrátil, neboť bylo veliké vedro. V Serti je totiž daleko vyšší teplota než v Jos, a tak jsme se na bohoslužbě pořádně zapotili a potili se dál i následující 2 týdny.
Byli jsme ubytováni kousek za městem v jedné velké budově, která patřila místní správě a zde jsme měli i původně přislíbenou možnost nahrávání. Ale v této budově jsme přespávali jen první dvě noci. A hned první noc byla zajímavá. Po stěnách totiž pobíhaly ještěrky a večer se ozýval obrovský hluk z půdy. Mysleli jsme si, že to tam pobíhají krysy, ale nakonec jsme zjistili, že jsou to netopýři. Vyváděli tedy pořádně. Jenomže v pondělí přijel nějaký generál, který měl také zamluvenou tuto budovu, tak jsme se museli přestěhovat do menších přilehlých místností, které se nacházely hned vedle oné velké budovy. Dali nám k dispozici dvě, v kterých jsme nakonec i nahrávali, ale do té velké budovy jsme se pak už nedostali – museli jsme čekat na vyjádření správce, který se asi k tomu moc neměl.
Ačkoliv bylo nahrávání naplánováno tak, že budeme nahrávat ve čtyřech (a to už i tak bylo náročné), tak jsme museli začít jen ve dvou, protože jsme měli pouze 2 místnosti a navíc jsme neměli dostatek matrací, které jsme potřebovali pro vybudování provizorních nahrávacích koutů. Problémy s místnostmi nebyly jediné, dále jsme měli i neustálé problémy s elektřinou po celé dva týdny. Ačkoliv místní lidé měli pro nás připravených 5 generátorů, tak stěží fungoval jeden.
Ale i tak jsme tedy v pondělí začali s nahráváním, změnili jsme plán a začali menšími epištolami. Práce s rodilými mluvčími byla také první dny náročnější. Byly to totiž většinou lidé z vesnice, kteří nikdy nic podobného ještě nedělali. Já jsem třeba začal nahrávat s jedním fajn klukem, který se zadrhával při čtení, a tak jsme přešli na předříkávací techniku, kdy osoba, která kontrolovala jeho čtení, také předčítala a on to po ní opakoval. Mluvené slovo znělo takto více přirozeněji, plynuleji a dokonce se i celkově nahrávalo rychleji. Postupovalo se po kapitolách a každá kapitola se nakonec poslouchala a hledaly se nedostatky a chyby, které bylo třeba opravit. Nakonec se vše dávalo ke kontrole hlavními pastorovi, který se významně podílel na překladu Nového zákona do jibu jazyka, a tak věděl, jak se má co správně vyslovovat. Jibu jazyk totiž patří mezi tónové jazyky a když vyslovíte třeba stejnou větu s jiným tónem, tak to může znamenat i pravý opak toho, než co ve skutečnosti měla znamenat.
Po neustálém čekání na přidělení dalších místností a poté co se nám podařilo sehnat i další matrace, jsme ve čtvrtek vybudovali 3. nahrávací koutek venku – ten pak patřil už jenom mně. Celkově první dny to vypadalo tak, že práce se vůbec nestihne, byly neustále problémy s elektřinou, přidělením místností, chybějícími matracemi atp. Ale následující dny se nám pracovalo o něco lépe, vypravěči byli daleko více připravenější a práce s nimi se tak urychlila. Když se kontrolovalo, tak kontrolovalo více lidí, a tak ostatní vypravěči se aspoň mohli připravit a poznat, co se od nich vlastně očekává. Takže i přestože jsme byli ve skluzu, tak jsme odvedli spoustu práce a trochu to dohnali. V sobotu proběhl poslech a nahrávky byly zkontrolovány. Tak nám trochu svitla naděje, že by se to mohlo stihnout, kdybychom 2. týden začali nahrávat ve čtyřech zbývající dlouhé knihy včetně evangelií. Podařilo se sehnat i další matrace od jiných pastorů, a tak jsme mohli vybudovat 4. nahrávací koutek a začít plně nahrávat.
Já jsem začal nahrávat Matouše a ve středu jsme ho dokončili a čekalo se jen na finální kontrolu. Ve středu byly dokončeny i další velké knihy, a tak moji nigerijští kolegové mohli ve čtvrtek už vyrazit zpátky domů a já tam zůstal s Frankem dodělat zbytek práce.
Ale ve čtvrtek a v pátek to vypadalo tak, že se to do konce 2. týdne nestihne a budeme muset pobyt prodloužit o další dny, nebo odjet s nekompletním Novým zákonem. Kontrola šla velmi pomalu, protože to vlastně hlavně leželo na bedrech jednoho člověka, který kontroloval záznamy. Ale v sobotu se udělal obrovský kus práce – skončilo se pozdě večer s nahráváním a následujícího dne brzy ráno jsme mohli vyrazit domů – v neděli totiž není moc silničních kontrol. Pokud ale nějaké jsou, tak většinou u nich bývá jeden voják a nechává většinou auta projíždět.
Jen co jsme v sobotu dokončili práci, tak správce nastartoval velký dieselový generátor a elektřina jela celou noc:)
Byli jsme i velmi překvapeni, že nakonec přes všechny problémy, které nás potkávaly, tak se to všechno zvládlo. Byly problémy s místnostmi, chybějícími matracemi, elektřinou, ale i únavou z vedra či práce, hlukem nebo problémy při nahrávání. Ale i někdy chyběli vypravěči, hmyz létal kolem nás a mikrofonů, generátory vypadávaly, odcházely nám žárovky atp.
Jelikož jsme v daných místnostech i přespávali, tak se nahrávací koutky museli rozebírat, neboť část matrací jsme používali pro své vlastní spaní, a znovu ráno sestavovat.
Nahrávky jsou hotovy a teď je už musíme jen tady v Jos všechny postupně projít, zpracovat a upravit.

Stručně jsem popsal naší práci a teď se pokusím popsat náš samotný pobyt. Jak jsem se už zmínil tak podmínky byly trochu jiné, než na které jsem si v Jos zvykl – vyšší teplota, hmyz, komáři, večer netopýři, sprchování se s kyblíkem vody. Byli jsme i poštípaní od komárů a někdy i neměli vodu na osprchování. Jednou dokonce bylo takové veliké vedro, že jsme raději přespali pod širákem, foukal totiž příjemný větřík. Zkrátka i když v Jos byly nějaké nedostatky s bydlením, tak ve srovnání s venkovem, to byl stále přepych a jsem teď o něco vděčnější za různé maličkosti – kapající proud vody, dveře do koupelny, za ještěrky, které sice pobíhaly po stěnách pokoje, ale aspoň pojídaly hmyz atp.
Přestože byly tam vyšší teploty, tak to nebylo zas až tak hrozné, neboť foukal i příjemný vítr a dokonce i jednou menší deštík – první který jsem viděl.
Za naším komplexem budov se nacházely jen pole, buš a veliké hory. Byl na ně krásný pohled. A večer jsme na nich i několikrát viděli požáry – to lovci honili zvířata jako např. antilopy. Ten oheň vypadal v noci moc pěkně. A jelikož to bylo místo, kde lišky dávají dobrou noc, tak jsme i v noci mohli pozorovat noční oblohu.
Jinak byla tam spousta ještěrek, které nebyly až tak plaché jako v Jos a vypadalo to, že si chtějí s člověkem pohrávat. Přes náš dvůr vedl jakýsi kamenný obrubník a ještěrky po něm pobíhaly a vyhřívaly se na něm. Když jsem je proháněl, tak po něm utíkaly jenom dopředu, nebo dozadu. A ani mi moc neutíkaly, jen si se mnou pohrávaly. Dalo se k nim i dokonce dostat velmi blízko - tak blízko, že se dalo je chytit i za ocas, ale neměl jsem to štěstí, když jsem se jich totiž dotkl, tak byly rychlejší, než jsem stačil ruce sevřít.
Ale i přestože někdy nebyla voda, nedalo se osprchovat a panovalo velké vedro, tak to bylo fajn a dobrožůžo. Výhled na hory, ještěrky a i ti velcí půlmetroví netopýři. Ale nejvíce jsem si tam asi vychutnával místní jídlo. Místní lidé nám jídlo vždy donášeli. Ráno jsme měli horkou vodu na čaj i s něčím na zakousnutí, např. čerstvý teplý chléb zabalený v palmovém listu. A odpoledne nám nosili oběd a pak i večeři. Byla to nigerijská jídla, která nebyla vůbec, ale vůbec ostrá! Takže jsem si je nesmírně vychutnával a chutnaly skvěle. Dokonce i maso bylo měkoučké. Jejich jídlo mi tu teď bude velmi chybět. A když nám třeba jednou opět došla voda na mytí a než ji správce znovu načerpal, tak nám ji i donesli v kanystru.
Druhou neděli jsme vyrazili do jedné jibu vesnice na bohoslužby. Byl to menší kostelík s asi 30 lidmi. A bylo zvláštní třeba to, že když probíhala sbírka, tak lidé přinášeli oběti a desátky nejen v peněžité formě, ale i v naturáliích – otep nějaké plodiny či láhev domácího nápoje.
A po bohoslužbě jsme vyrazili si odpočinout do rezervace. Cestou jsme potkali veverku a podél řeky pobíhaly opice, tekla tam průzračná voda a když jsme se vydali na menší túru proti proudu řeky, tak jsme narazili i na krokodýlí a hroší stopy.
Ale tento pobyt byl i dobrý v tom, že jsem se mohl více blíže seznámit a poznat místní lidi a oni mě, neboť jsem s nimi denně pracoval. Ale i také více poznat své kolegy. Bok po boku jsme totiž spolu bojovali proti komárům, jedli z jednoho hrnce atp. Jednou večer jsem jen tak seděl pod oblohou a pouštěl si naše brněnské chvály a jim se velmi líbily. Místní pastor říkal, že by hned za námi vycestoval do Brna. Ale asi nejvíce byli povzbuzeni z videa s Nickem Vujičičem. Mohli slyšet jeho kázání nejen v angličtině, ale i mé české mateřštině:)

Jestli máte zájem, tak se můžete mrknout na pořízené fotografie z cesty  nebo i ze samotného pobytu .
Bůh měl všechno pevně ve svých rukou a přes veškeré útoky a útrapy se práce podařila. A i my jsme to přežili bez jakýchkoliv komplikací.

Sláva Pánu!

Honza

středa 9. března 2011

Každý člověk js důlsžitý

Jsdsn vsdoucí ss pokusil dsmonstrovat svým podřízsným, jak jsou důlsžití pomocí jsdnoduchého vzkazu:
"Jsi vslmi důlsžitý článsk"

I když mojs klávssnics js vslmi stará, tak pracujs vslmi dobřs - tsdy až na jsdnu klávssu. Možná bysts si myslsli žs spolu s ostatními klávssami fungujs stáls dobřs, jsdné klávssy bysts si stěží povšimli. Als i jsdsn špatně fungující článsk můžs pokazit vašs vsliké úsilí.

Možná si říkáts - no, jssm pouzs jsdsn z mnoha. Nikdo si ničsho nspovšimns i když nsbudu pracovat jak nsjléps dovsdu. Nsbuds to mít žádný vliv. Als Buds! Protožs každá dobřs prospsrující organizacs potřsbujs aktivní zapojsní každého jak nsjléps dovsds.

Tak až příště si budsš připadat, žs nsjsi moc důlsžitý, tak si vzpomsň na mou starou klávssnici. Jsi vslmi důlsžitý a nspostradatslný článsk!

Zdroj: přsvzato z Intsrnstu

Vděčnost

Po dvou týdnech strávených na africkém venkově jsem se naučil být vděčný i za různé maličkosti a nedostatky, které mi vadily či jsem se s nimi musel potácet zde ve městě Jos. Tak teď všechny se už rozplynuly

Naučil jsem se být vděčný:
  • za ještěrky pobíhající po stěnách, neboť aspoň pojídají hmyz
  • za moskytiéru
  • za dveře do koupelny, protože může být i koupelna bez dveří
  • za koupelnu se sprchou, protože mýt se dá i s kyblíkem vody
  • za kapající vodu, protože nemusí být ani to.
  • za občasný hluk na ulici, neboť na poklidném venkově se naopak netopýři můžou nad vámi zabydlet a v noci dělat veliký rámus
  • za nocování při svíčkách, protože noci mohou být i bez nich
  • za dopravu ve městě, přestože řidiči v něm řídí nebezpečně, tak řídí aspoň při relativně nižší rychlosti
  • za stlaní postele, které je daleko lepší než každodenní sestavování postele
  • za hlemýždí internet
  • za prací prášek, který je daleko lepší na praní oblečení než pouhé mýdlo
  • za pár lžiček a talířů
  • za výpadky elektřiny, elektřina nemusí být totiž vůbec
  • za vodní filtr, přestože v něm voda zapáchá, tak je aspoň kdykoliv k dispozici
  • za teplé noci, neboť mohou být i ještě daleko teplejší
  • za vítr, který osvěží ve vedru
  • a za omezené spojení s blízkými, protože nemusí být ani to.