Isoko!
Tak v neděli jsem se vrátil z nahrávacího výjezdu do odlehlého venkova. Byly to 2 týdny plné dobrodružství, problémů s nahráváním, ale i Boží milosti s níž se vše nakonec podařilo. Tak se pokusím o tom trochu povyprávět.
A začnu hned tím, jak jsme vycestovali, neboť i to bylo také samo o sobě dobrodružství. Cílem naší cesty bylo městečko Serti, které leží poblíž hranic s Kamerunem. Ačkoliv se nachází v sousedním státu Taraba, tak jsme museli vyjet z Plateau trošku oklikou přes jiné dva státy a jejich hlavní města. Byla to Nassarawa s hlavním městem Lafia a Benue s hl. městem Makurdi, které leží na velké řece Benue.
Naši 2 nigerijští kolegové vyrazili o den dříve, jeli totiž autobusem a já s Frankem jsme vezli nahrávací vybavení autem. Vyrazili jsme brzy ráno ještě před svítáním a cesta dlouhá 800 km nám zabrala 10 hodin jízdy. Doprava na silnicích byla stejná jako ve městě (zkrátka chaos) s rozdílem, že auta jezdila vyšší rychlostí a způsob jejich předjíždění nebyl zrovna bezpečný. Na některých místech, kde vozovka nebyla v dobrém stavu jsme i potkávali spoustu převrácených kamionů. Dokonce jsme i projeli kolem jedné převrácené cisterny s benzínem. Benzín unikal, ale lidé se k němu seběhli a načerpávali si ho do kanystrů. Projížděli jsme i spoustou policejních a vojenských silničních kontrol. Hned zpovzdálí jsme strážce silnic zdravili a oni nás nechávali většinou projíždět. Ale na některých kontrolách se nás i vyptávali, jestli pro ně něco nemáme, tak jsme jim rozdávali láhve s vodou. Jenom na jedné silniční kontrole z nás vytáhli i peníze. Ale nakonec jsme dorazili v pořádku.
Tak v neděli jsem se vrátil z nahrávacího výjezdu do odlehlého venkova. Byly to 2 týdny plné dobrodružství, problémů s nahráváním, ale i Boží milosti s níž se vše nakonec podařilo. Tak se pokusím o tom trochu povyprávět.
A začnu hned tím, jak jsme vycestovali, neboť i to bylo také samo o sobě dobrodružství. Cílem naší cesty bylo městečko Serti, které leží poblíž hranic s Kamerunem. Ačkoliv se nachází v sousedním státu Taraba, tak jsme museli vyjet z Plateau trošku oklikou přes jiné dva státy a jejich hlavní města. Byla to Nassarawa s hlavním městem Lafia a Benue s hl. městem Makurdi, které leží na velké řece Benue.
Naši 2 nigerijští kolegové vyrazili o den dříve, jeli totiž autobusem a já s Frankem jsme vezli nahrávací vybavení autem. Vyrazili jsme brzy ráno ještě před svítáním a cesta dlouhá 800 km nám zabrala 10 hodin jízdy. Doprava na silnicích byla stejná jako ve městě (zkrátka chaos) s rozdílem, že auta jezdila vyšší rychlostí a způsob jejich předjíždění nebyl zrovna bezpečný. Na některých místech, kde vozovka nebyla v dobrém stavu jsme i potkávali spoustu převrácených kamionů. Dokonce jsme i projeli kolem jedné převrácené cisterny s benzínem. Benzín unikal, ale lidé se k němu seběhli a načerpávali si ho do kanystrů. Projížděli jsme i spoustou policejních a vojenských silničních kontrol. Hned zpovzdálí jsme strážce silnic zdravili a oni nás nechávali většinou projíždět. Ale na některých kontrolách se nás i vyptávali, jestli pro ně něco nemáme, tak jsme jim rozdávali láhve s vodou. Jenom na jedné silniční kontrole z nás vytáhli i peníze. Ale nakonec jsme dorazili v pořádku.
Druhý den ráno jsme šli na bohoslužby. Rozdělili jsme se do dvojic a každá navštívila jiný sbor. Já jsem šel s Johnem do Baptistické církve. Na začátek musím zmínit, že bělochů v té krajině moc není, takže když jsme se posadili do zadních lavic v kostele, tak všichni se otáčeli a prohlíželi si bělocha - bature. A možná i proto nás pastor pozval si sednout dopředu na pódium mezi jejich staršovstvo. Krátce jsme představili sebe i naši práci a sdíleli i nějaké slovo. Zrovna měli nějakou speciální bohoslužbu, která byla obohacena spoustou dětských vystoupení. Normálně ji mají 2 hodiny dlouhou, ale tu neděli byla dlouhá 4 a půl hodiny a to ještě pastor své slovo zkrátil, neboť bylo veliké vedro. V Serti je totiž daleko vyšší teplota než v Jos, a tak jsme se na bohoslužbě pořádně zapotili a potili se dál i následující 2 týdny.
Byli jsme ubytováni kousek za městem v jedné velké budově, která patřila místní správě a zde jsme měli i původně přislíbenou možnost nahrávání. Ale v této budově jsme přespávali jen první dvě noci. A hned první noc byla zajímavá. Po stěnách totiž pobíhaly ještěrky a večer se ozýval obrovský hluk z půdy. Mysleli jsme si, že to tam pobíhají krysy, ale nakonec jsme zjistili, že jsou to netopýři. Vyváděli tedy pořádně. Jenomže v pondělí přijel nějaký generál, který měl také zamluvenou tuto budovu, tak jsme se museli přestěhovat do menších přilehlých místností, které se nacházely hned vedle oné velké budovy. Dali nám k dispozici dvě, v kterých jsme nakonec i nahrávali, ale do té velké budovy jsme se pak už nedostali – museli jsme čekat na vyjádření správce, který se asi k tomu moc neměl.
Ačkoliv bylo nahrávání naplánováno tak, že budeme nahrávat ve čtyřech (a to už i tak bylo náročné), tak jsme museli začít jen ve dvou, protože jsme měli pouze 2 místnosti a navíc jsme neměli dostatek matrací, které jsme potřebovali pro vybudování provizorních nahrávacích koutů. Problémy s místnostmi nebyly jediné, dále jsme měli i neustálé problémy s elektřinou po celé dva týdny. Ačkoliv místní lidé měli pro nás připravených 5 generátorů, tak stěží fungoval jeden.
Ale i tak jsme tedy v pondělí začali s nahráváním, změnili jsme plán a začali menšími epištolami. Práce s rodilými mluvčími byla také první dny náročnější. Byly to totiž většinou lidé z vesnice, kteří nikdy nic podobného ještě nedělali. Já jsem třeba začal nahrávat s jedním fajn klukem, který se zadrhával při čtení, a tak jsme přešli na předříkávací techniku, kdy osoba, která kontrolovala jeho čtení, také předčítala a on to po ní opakoval. Mluvené slovo znělo takto více přirozeněji, plynuleji a dokonce se i celkově nahrávalo rychleji. Postupovalo se po kapitolách a každá kapitola se nakonec poslouchala a hledaly se nedostatky a chyby, které bylo třeba opravit. Nakonec se vše dávalo ke kontrole hlavními pastorovi, který se významně podílel na překladu Nového zákona do jibu jazyka, a tak věděl, jak se má co správně vyslovovat. Jibu jazyk totiž patří mezi tónové jazyky a když vyslovíte třeba stejnou větu s jiným tónem, tak to může znamenat i pravý opak toho, než co ve skutečnosti měla znamenat.
Po neustálém čekání na přidělení dalších místností a poté co se nám podařilo sehnat i další matrace, jsme ve čtvrtek vybudovali 3. nahrávací koutek venku – ten pak patřil už jenom mně. Celkově první dny to vypadalo tak, že práce se vůbec nestihne, byly neustále problémy s elektřinou, přidělením místností, chybějícími matracemi atp. Ale následující dny se nám pracovalo o něco lépe, vypravěči byli daleko více připravenější a práce s nimi se tak urychlila. Když se kontrolovalo, tak kontrolovalo více lidí, a tak ostatní vypravěči se aspoň mohli připravit a poznat, co se od nich vlastně očekává. Takže i přestože jsme byli ve skluzu, tak jsme odvedli spoustu práce a trochu to dohnali. V sobotu proběhl poslech a nahrávky byly zkontrolovány. Tak nám trochu svitla naděje, že by se to mohlo stihnout, kdybychom 2. týden začali nahrávat ve čtyřech zbývající dlouhé knihy včetně evangelií. Podařilo se sehnat i další matrace od jiných pastorů, a tak jsme mohli vybudovat 4. nahrávací koutek a začít plně nahrávat.
Já jsem začal nahrávat Matouše a ve středu jsme ho dokončili a čekalo se jen na finální kontrolu. Ve středu byly dokončeny i další velké knihy, a tak moji nigerijští kolegové mohli ve čtvrtek už vyrazit zpátky domů a já tam zůstal s Frankem dodělat zbytek práce.
Byli jsme ubytováni kousek za městem v jedné velké budově, která patřila místní správě a zde jsme měli i původně přislíbenou možnost nahrávání. Ale v této budově jsme přespávali jen první dvě noci. A hned první noc byla zajímavá. Po stěnách totiž pobíhaly ještěrky a večer se ozýval obrovský hluk z půdy. Mysleli jsme si, že to tam pobíhají krysy, ale nakonec jsme zjistili, že jsou to netopýři. Vyváděli tedy pořádně. Jenomže v pondělí přijel nějaký generál, který měl také zamluvenou tuto budovu, tak jsme se museli přestěhovat do menších přilehlých místností, které se nacházely hned vedle oné velké budovy. Dali nám k dispozici dvě, v kterých jsme nakonec i nahrávali, ale do té velké budovy jsme se pak už nedostali – museli jsme čekat na vyjádření správce, který se asi k tomu moc neměl.
Ačkoliv bylo nahrávání naplánováno tak, že budeme nahrávat ve čtyřech (a to už i tak bylo náročné), tak jsme museli začít jen ve dvou, protože jsme měli pouze 2 místnosti a navíc jsme neměli dostatek matrací, které jsme potřebovali pro vybudování provizorních nahrávacích koutů. Problémy s místnostmi nebyly jediné, dále jsme měli i neustálé problémy s elektřinou po celé dva týdny. Ačkoliv místní lidé měli pro nás připravených 5 generátorů, tak stěží fungoval jeden.
Ale i tak jsme tedy v pondělí začali s nahráváním, změnili jsme plán a začali menšími epištolami. Práce s rodilými mluvčími byla také první dny náročnější. Byly to totiž většinou lidé z vesnice, kteří nikdy nic podobného ještě nedělali. Já jsem třeba začal nahrávat s jedním fajn klukem, který se zadrhával při čtení, a tak jsme přešli na předříkávací techniku, kdy osoba, která kontrolovala jeho čtení, také předčítala a on to po ní opakoval. Mluvené slovo znělo takto více přirozeněji, plynuleji a dokonce se i celkově nahrávalo rychleji. Postupovalo se po kapitolách a každá kapitola se nakonec poslouchala a hledaly se nedostatky a chyby, které bylo třeba opravit. Nakonec se vše dávalo ke kontrole hlavními pastorovi, který se významně podílel na překladu Nového zákona do jibu jazyka, a tak věděl, jak se má co správně vyslovovat. Jibu jazyk totiž patří mezi tónové jazyky a když vyslovíte třeba stejnou větu s jiným tónem, tak to může znamenat i pravý opak toho, než co ve skutečnosti měla znamenat.
Po neustálém čekání na přidělení dalších místností a poté co se nám podařilo sehnat i další matrace, jsme ve čtvrtek vybudovali 3. nahrávací koutek venku – ten pak patřil už jenom mně. Celkově první dny to vypadalo tak, že práce se vůbec nestihne, byly neustále problémy s elektřinou, přidělením místností, chybějícími matracemi atp. Ale následující dny se nám pracovalo o něco lépe, vypravěči byli daleko více připravenější a práce s nimi se tak urychlila. Když se kontrolovalo, tak kontrolovalo více lidí, a tak ostatní vypravěči se aspoň mohli připravit a poznat, co se od nich vlastně očekává. Takže i přestože jsme byli ve skluzu, tak jsme odvedli spoustu práce a trochu to dohnali. V sobotu proběhl poslech a nahrávky byly zkontrolovány. Tak nám trochu svitla naděje, že by se to mohlo stihnout, kdybychom 2. týden začali nahrávat ve čtyřech zbývající dlouhé knihy včetně evangelií. Podařilo se sehnat i další matrace od jiných pastorů, a tak jsme mohli vybudovat 4. nahrávací koutek a začít plně nahrávat.
Já jsem začal nahrávat Matouše a ve středu jsme ho dokončili a čekalo se jen na finální kontrolu. Ve středu byly dokončeny i další velké knihy, a tak moji nigerijští kolegové mohli ve čtvrtek už vyrazit zpátky domů a já tam zůstal s Frankem dodělat zbytek práce.
Ale ve čtvrtek a v pátek to vypadalo tak, že se to do konce 2. týdne nestihne a budeme muset pobyt prodloužit o další dny, nebo odjet s nekompletním Novým zákonem. Kontrola šla velmi pomalu, protože to vlastně hlavně leželo na bedrech jednoho člověka, který kontroloval záznamy. Ale v sobotu se udělal obrovský kus práce – skončilo se pozdě večer s nahráváním a následujícího dne brzy ráno jsme mohli vyrazit domů – v neděli totiž není moc silničních kontrol. Pokud ale nějaké jsou, tak většinou u nich bývá jeden voják a nechává většinou auta projíždět.
Jen co jsme v sobotu dokončili práci, tak správce nastartoval velký dieselový generátor a elektřina jela celou noc:)
Byli jsme i velmi překvapeni, že nakonec přes všechny problémy, které nás potkávaly, tak se to všechno zvládlo. Byly problémy s místnostmi, chybějícími matracemi, elektřinou, ale i únavou z vedra či práce, hlukem nebo problémy při nahrávání. Ale i někdy chyběli vypravěči, hmyz létal kolem nás a mikrofonů, generátory vypadávaly, odcházely nám žárovky atp.
Jelikož jsme v daných místnostech i přespávali, tak se nahrávací koutky museli rozebírat, neboť část matrací jsme používali pro své vlastní spaní, a znovu ráno sestavovat.
Nahrávky jsou hotovy a teď je už musíme jen tady v Jos všechny postupně projít, zpracovat a upravit.
Jen co jsme v sobotu dokončili práci, tak správce nastartoval velký dieselový generátor a elektřina jela celou noc:)
Byli jsme i velmi překvapeni, že nakonec přes všechny problémy, které nás potkávaly, tak se to všechno zvládlo. Byly problémy s místnostmi, chybějícími matracemi, elektřinou, ale i únavou z vedra či práce, hlukem nebo problémy při nahrávání. Ale i někdy chyběli vypravěči, hmyz létal kolem nás a mikrofonů, generátory vypadávaly, odcházely nám žárovky atp.
Jelikož jsme v daných místnostech i přespávali, tak se nahrávací koutky museli rozebírat, neboť část matrací jsme používali pro své vlastní spaní, a znovu ráno sestavovat.
Nahrávky jsou hotovy a teď je už musíme jen tady v Jos všechny postupně projít, zpracovat a upravit.
Stručně jsem popsal naší práci a teď se pokusím popsat náš samotný pobyt. Jak jsem se už zmínil tak podmínky byly trochu jiné, než na které jsem si v Jos zvykl – vyšší teplota, hmyz, komáři, večer netopýři, sprchování se s kyblíkem vody. Byli jsme i poštípaní od komárů a někdy i neměli vodu na osprchování. Jednou dokonce bylo takové veliké vedro, že jsme raději přespali pod širákem, foukal totiž příjemný větřík. Zkrátka i když v Jos byly nějaké nedostatky s bydlením, tak ve srovnání s venkovem, to byl stále přepych a jsem teď o něco vděčnější za různé maličkosti – kapající proud vody, dveře do koupelny, za ještěrky, které sice pobíhaly po stěnách pokoje, ale aspoň pojídaly hmyz atp.
Přestože byly tam vyšší teploty, tak to nebylo zas až tak hrozné, neboť foukal i příjemný vítr a dokonce i jednou menší deštík – první který jsem viděl.
Za naším komplexem budov se nacházely jen pole, buš a veliké hory. Byl na ně krásný pohled. A večer jsme na nich i několikrát viděli požáry – to lovci honili zvířata jako např. antilopy. Ten oheň vypadal v noci moc pěkně. A jelikož to bylo místo, kde lišky dávají dobrou noc, tak jsme i v noci mohli pozorovat noční oblohu.
Jinak byla tam spousta ještěrek, které nebyly až tak plaché jako v Jos a vypadalo to, že si chtějí s člověkem pohrávat. Přes náš dvůr vedl jakýsi kamenný obrubník a ještěrky po něm pobíhaly a vyhřívaly se na něm. Když jsem je proháněl, tak po něm utíkaly jenom dopředu, nebo dozadu. A ani mi moc neutíkaly, jen si se mnou pohrávaly. Dalo se k nim i dokonce dostat velmi blízko - tak blízko, že se dalo je chytit i za ocas, ale neměl jsem to štěstí, když jsem se jich totiž dotkl, tak byly rychlejší, než jsem stačil ruce sevřít.
Ale i přestože někdy nebyla voda, nedalo se osprchovat a panovalo velké vedro, tak to bylo fajn a dobrožůžo. Výhled na hory, ještěrky a i ti velcí půlmetroví netopýři. Ale nejvíce jsem si tam asi vychutnával místní jídlo. Místní lidé nám jídlo vždy donášeli. Ráno jsme měli horkou vodu na čaj i s něčím na zakousnutí, např. čerstvý teplý chléb zabalený v palmovém listu. A odpoledne nám nosili oběd a pak i večeři. Byla to nigerijská jídla, která nebyla vůbec, ale vůbec ostrá! Takže jsem si je nesmírně vychutnával a chutnaly skvěle. Dokonce i maso bylo měkoučké. Jejich jídlo mi tu teď bude velmi chybět. A když nám třeba jednou opět došla voda na mytí a než ji správce znovu načerpal, tak nám ji i donesli v kanystru.
Druhou neděli jsme vyrazili do jedné jibu vesnice na bohoslužby. Byl to menší kostelík s asi 30 lidmi. A bylo zvláštní třeba to, že když probíhala sbírka, tak lidé přinášeli oběti a desátky nejen v peněžité formě, ale i v naturáliích – otep nějaké plodiny či láhev domácího nápoje.
A po bohoslužbě jsme vyrazili si odpočinout do rezervace. Cestou jsme potkali veverku a podél řeky pobíhaly opice, tekla tam průzračná voda a když jsme se vydali na menší túru proti proudu řeky, tak jsme narazili i na krokodýlí a hroší stopy.
A po bohoslužbě jsme vyrazili si odpočinout do rezervace. Cestou jsme potkali veverku a podél řeky pobíhaly opice, tekla tam průzračná voda a když jsme se vydali na menší túru proti proudu řeky, tak jsme narazili i na krokodýlí a hroší stopy.
Ale tento pobyt byl i dobrý v tom, že jsem se mohl více blíže seznámit a poznat místní lidi a oni mě, neboť jsem s nimi denně pracoval. Ale i také více poznat své kolegy. Bok po boku jsme totiž spolu bojovali proti komárům, jedli z jednoho hrnce atp. Jednou večer jsem jen tak seděl pod oblohou a pouštěl si naše brněnské chvály a jim se velmi líbily. Místní pastor říkal, že by hned za námi vycestoval do Brna. Ale asi nejvíce byli povzbuzeni z videa s Nickem Vujičičem. Mohli slyšet jeho kázání nejen v angličtině, ale i mé české mateřštině:)
Jestli máte zájem, tak se můžete mrknout na pořízené fotografie z cesty nebo i ze samotného pobytu .
Bůh měl všechno pevně ve svých rukou a přes veškeré útoky a útrapy se práce podařila. A i my jsme to přežili bez jakýchkoliv komplikací.
Sláva Pánu!
Žádné komentáře:
Okomentovat