Tentokrát se nebudu moc zaměřovat na práci, ale zkusím více napsat o jednom pohřbu, kterého jsme se zúčastnili a o sobotním výletu, kdy jsem asi poprvé pořádně ochutnal Afriku.
Celý týden jsem v kanceláři dodělával formátování textu nového zákona tak, aby byl snadno čitelný rodilými mluvčími. V sobotu si Frank vzal zpracované texty posledních knih NZ, které jsem primárně zpracoval a odjel spolu s naším kolegou Johnem do jednoho města poblíž hranic s Kamerunem. Tam více domluví podrobnosti ohledně našeho výjezdu, který tam budeme mít za měsíc a teď při té příležitosti už i nahrají některé poslední knihy NZ.
V pátek se konal pohřeb jednoho velmi významného misionáře a klíčového člověka ve Wycliffe organizaci. Byl to Dr. John Bendor-Samuel (1929-2011). Zemřel 6. ledna velmi nečekaně - srazilo ho auto v blízkosti domova. Podílel se na vzniku Wycliffe ve Velké Británii a spolu s manželkou sloužil v Peru, Brazílii a podílel se na pionýrské práci překladu Bible v mnoha afrických zemí. Trochu více informací v angličtině o něm můžete najít např. na stránce http://wycliffe.org.uk/wycliffe/about/history-bendor-samuel.html a http://www.dacb.org/stories/ghana/bendor-samuel_john.html .
Takže jak již zaznělo, tak pohřeb se konal v pátek a zúčastnilo se ho stovky lidí po celém světě, každá Wycliffe stanice - byl totiž přenášen živě přes internet. I my v Nigérii jsme se toho účastnili. Na daný den jsme si pronajali rychlejší a také dražší internetové spojení u jiného poskytovatele tak, aby bylo vůbec možné se této události účastnit. Martin měl na starosti technickou stránku, takže týden před tím pečlivě testoval spojení a všechno, aby bylo připravené. Byla to pro něho asi první velká věc a také výzva. Měl trošku obavy, jak to vše dopadne, ale dopadlo to skvěle. Sice byly menší kratičké výpadky, ale ty byly způsobeny na jiné straně (kolem 170 počítačů po celém světě bylo připojeno ke sledovaní tohoto programu, takže proto docházelo občas k menším výpadkům. Program začal v 15:30 a bylo to promítané v NBTT (Nigerian Bible Translation Trust), což je podobná organizace s kterou velmi úzce spolupracujeme. Účastnilo se ho asi celkově něco přes 60 lidí, dokonce přišla i bývalá manželka guvernéra.
Já jsem na něj dorazil těsně před začátkem, ale někteří tam byly i o hodinu dříve. Martin mi pak řekl, že na začátku, když chystal dataprojekci, tak tam pustil na zkoušku záznam nedělní bohoslužby s Nickem Vujičičem, který jsem mu dříve poskytl. Vyzkoušel jen video, ale lidé to sledovali a velmi zajímavé to bylo pro ně, tak je na to nechal koukat dále, i když to bylo i s českým překladem.
Celý ten pohřební program byl takový pěkný – na jedné straně smutek z toho, že nás opustil Boží služebník, a na druhé straně i radost, že je teď s Pánem. A celé mi to připadalo i zároveň jako takové zvláštní kázání - trochu jiné, než na jaké jsme zvyklí. Nebylo to o teorii, ale o konkrétních příkladech a způsobu života tohoto Božího služebníka. A bylo to zároveň i humorné – zaznívaly tam veselé příhody s JBS. Jako první se slova ujal jeho bratr, který řekl něco o jeho dětství a zmínil první veselou historku. Bylo to o tom, kdy si jednou na svého bratra stěžoval. Jejich otci totiž oznámil, že John už nemiluje Boha. Otec se udivil a zjišťoval, co se stalo. No a vyšlo najevo, že ti dva se pohádali a že když ten druhý bratr na Johna žaloval, tak poukazoval na verš z Bible, že ten, kdo nemiluje svého bratra, tak nemůže milovat ani Boha.
Pak promluvila jeho manželka a říkala, že přestože oba dva měli odlišné osobnosti, tak i přesto je Bůh vedl celou dobu v jednotě. A také zmínila nějaké úsměvné okamžiky, např. s nadsázkou vyprávěla, že když jednou John řídil auto velkou rychlostí, tak si říkala, že to nemůže být ten pravý:) .
Potom přišlo jeho 5 dětí, které zmiňovaly nějaké momenty z jejich dětství. Přestože jejich otec byl v práci velmi vytížený, tak vždy když přišel z práce, tak se jim plně věnoval a večer jim i čítával.
No a nakonec na pódium se dostavilo i 15 vnoučat a závěrem i jeho spolupracovníci.
Já jsem ho vlastně vůbec neznal, takže až z jejich vypravování jsem se o něm postupně dozvídal. Kdyby se měl charakterizovat pár slovy, tak to byl pokorný a věrný Boží služebník, byl velmi prostý, měl obrovský zájem o lidi, uměl jim velice dobře naslouchat. Když někdo se s ním bavil o svých starostech, tak i pár týdnů poté si pamatoval podrobnosti a vyptával se na ně – na zdraví dětí, práci atp.
No a v sobotu jsme měli naplánováno vyrazit do menší rezervace se podívat na divoká zvířata. Když jsme tam dorazili, tak tam už čekal dav lidí, tak jsme si mysleli, že asi také čekají až otevřou. Jenomže otevírací doba byla od 10:00 a my jsme tam přijeli v 10:30, takže to bylo zvláštní. Ale pak brzy jsme se dozvěděli, že tam teď stávkují a neví se, kdy stávka skončí. Tak z toho sešlo. Vrátili jsme se tedy zpět domů, ale já jsem si pak přesto naplánoval vyrazit na větší túru za město. Protože sobota je asi jediný den v týdnu, kdy si můžu pořádně užít slunce. Sbalil jsem si tedy do batohu tekutiny a vyrazil. Hned po pár kilometrech jsem narazil na Richarda – Nigerijce z Anglie, který stál pod stromem a pozoroval okolí. Vypadal, tak trochu jinak, než ostatní, kteří za něčím neustále spěchali – on jakoby relaxoval, což možná proto jsem se u něj zastavil a dal s ním do řeči. On mě asi sledoval zpovzdálí delší dobu – jsem totiž šel po silnici podél ranveje. Se ptal, zda jsem to šel opravdu pěšky. Asi bělochy chodit pěšky moc tu Afričané nevidí. A pak vyprávěl, že teď přijel z Anglie a chtěl si také vyrazit někam na vycházku, ale jeho místnímu kamarádovi se nechtělo, tak si vyrazil také jen tak sám. S nadsázkou si stěžoval (na účet kamaráda), že Nigerijci mají hodně dětí, a pak nemají ani čas na cestování a jsou zavřeni doma.
No a od něj jsem vyrazil dál na venkov. Měl jsem namířeno k přehradě, která je za městem. Ale šel jsem k ní trošku oklikou. No a jak jsem procházel vesničkami a okolní krajinou, tak lidé mi tam připadali jiní, než ve městě. Byli daleko více vřelejší a otevřenější. Cestou jsem je potkával většinou na poli, nebo při stavbě svého domku. Když jsem na ně zamával, tak zamávali nazpět, i když byli velmi daleko ode mě. Největší pozornost jsem vzbuzoval u dětí. A když jsem procházel vesnicí, tak domy v nich byly oplocené kaktusy, které sahaly 2-3 metry vysoko. Jinak okolí města Jos a i město samotné vypadá velmi krásně. Je tu totiž spousta skalních útvarů, balvanů atp. A k tomu i červený písek. S tím pískem je to tu docela úsměvné, protože půda je všude červená, ale tenisové kurty jsou z betonu:)
Po pár hodinách chůze jsem zjistil, že jsem se asi trošku ztratil. Tak jsem požádal jednoho Nigerijce, aby mě zavezl na své motorce k oné přehradě. Zjistil jsem, že přehradu jsem nechtěně minul o velký kus cesty. No nevadí, aspoň jsem se podíval po okolí. Tak mě zavezl k přehradě a cestou mi i zastavoval, protože jsem chtěl i pořídit nějaké velmi pěkné snímky. Od přehrady jsem se pak vydal pěšky zpět do města, ale hned po pár minutách mi zastavili nigerijští katolíci a svezli mě přímo do centra. Tam jsem udělal ještě nákup potravin a odchytl si další motorku domů, kde jsem se hned osprchoval a vyrazili jsme na večeři k americkým misionářům, kteří nás pozvali. To jste měli vidět, co ze mě teklo písku! Není se čemu divit a i jsem se už zmiňoval, že teď tu je spousta prašného vzduchu ze Sahary, že ani není pořádně vidět do dálky, což je škoda. Ale v tu sobotu jsem tu poprvé chytil barvu, poprvé se aspoň trošku opálil – tedy spíše jen ruce.
Jo a ještě jsem se zapomněl zmínit, že v pátek jsme viděli 2 zebry. Tedy ne přímo ta zvířata, ale dopravní značení. Přesto to ale byly první dvě zebry, které jsme ve městě viděli (nebo spíše za městem).
Závěrem chci vám ještě poděkovat za finanční příspěvky a i modlitební podporu. Více o financích bych chtěl napsat příště. Situace je tu relativně klidná, ale posledně, když jsem o tom psal, tak i ten den 3 lidé zemřeli, jak jsme se pak dozvěděli. Školy mají omezený provoz. Žáci nižšího stupně zůstali doma (Zejména kvůli registracím na volby. Registrace budou teď tento následující týden už končit.). Výuka na univerzitě je také taková opožděná a probíhají stávky ve městě. Dnes v neděli před církví policie držela stráž, ale jinak už týden jsme neslyšeli žádné zprávy o nepokojích.
Spoustu Božího pokoje a i Jeho radosti přeje
Honza
V Jos 23.1.2011
Žádné komentáře:
Okomentovat