Tak vás zdravím ještě jednou, ale tentokrát už opravdu naposledy.
Začínal jsem prvním dopisem z Brna, tak to zakončím odtud i posledním. Dorazili jsme domů v pořádku, tak se aspoň s vámi podělím o poslední dobrodružství při cestě zpátky do ČR a o tom, jak takový návrat vypadá - zejména změny, které na mě čekaly. Dřív jsem se k tomu nedostal - dospával jsem.
Tak pěkně postupně. Z Jos jsme vyjížděli v úterý v devět hodin ráno. Martin ještě den před odjezdem dokonce obdržel řidičský průkaz - trochu se to protáhlo kvůli stávce na půl roku. No ale v to úterý jsme tedy vyjeli směrem Abuja. Jeli jsme takovým minibuskem - jiné auto přepravce už neměl, sice nejspíš sloužilo jako dodávka, ale 2 místa k sezení tam byla. Když jsme odjížděli z Jos, tak krajina vypadala úplně jinak, než když jsme do něho přijížděli. Bylo zrovna spousta mraků a místy i mrholilo. Krajina po dešti byla zelená a někdy připomínala i krajinu ze Skotska a Mongolska.
Abuja nás překvapila - jak příjemně, tak i tou nepříjemnou stránkou. Abuja je město nedávno vybudované na "zeleném drnu", je hlavním městem Nigerijské federativní republiky, takže je sídlem spousty úřadů, bank atp. Byli jsme ubytováni přímo v centru v ubytovně ECWA církve, kde jsme přespávali dvě noci. Došlo k menšímu nedorozumění a překvapila nás platba za ubytování. Neměli jsme moc naira u sebe, na ubytování by to stačilo, ale pak by chybělo na odvoz na letiště a jídlo. Ale naštěstí každý z nás měl ještě trochu dolarů. Hned po obědě jsem se vydal hledat směnárnu. Když jsem vyšel z naší ubytovny, tak jsem našel několik bank, ale připadaly mi moc blízko - chtěl jsem si totiž udělat i zároveň výlet po okolí, připadalo mi to velmi snadné, tak jsem pokračoval dál v hledání - hledal jsem ale zejména muslima, který by mi to směnil. Když jsem dorazil na velkou křižovatku, tak tam bylo asi 20 policistů, kteří se tak trošku mezi sebou dohadovali (asi do sebe nabourali), tak jsem se jednoho zeptal, kde bych mohl směnit dolary. Poradil mi, že musím jít do zóny 4 (město je rozděleno do několika zón, my jsme byli ve dvojce). Tak jsem vyrazil. Omylem jsem ale odbočil do 3. zóny, nicméně viděl jsem tam několik bank, tak jsem zašel do nejbližší. Jenomže tam měli jen bankomat a kanceláře a když jsem se ptal vrátného, kde bych si mohl směnit peníze, tak mě poslal za muslimem do zóny 4. S pomocí místních lidí jsem ho našel a peníze směnil, dostal jsem dokonce i vynikající kurz.
Cestou k muslimovi mě Abuja mile překvapila - jezdí tam dokonce nějaké pravidelné autobusové linky, jsou tam i popeláři, řidiči na křižovatce poslouchají dopravního policisty, fungují tam i některé semafory atp.
Horší to bylo s obchody, protože kolem dokola byla spíše úřednická čtvrť a ceny jsme nedostávali dvojnásobné jak v Jos, ale měli jsme pocit, že pouze k nim přidávají jednu nulu na konci. Nicméně jsem objevil v blízkosti jeden supermarket, který vypadal úplně jak v Evropě, dokonce i podobné zboží tam bylo k dostání. Tak byla paráda se vněm procházet a vidět několik druhů sýrů, konzerv, dokonce i housky měli! A ceny nebyly přemrštěné.
Vlastně v Abuji jsme se poprvé začali pomalu aklimatizovat zpět do Evropy - pouze minutové výpadky elektřiny, život ve městě a i jsme měli televizi, v které jsme s napětím sledovaly zprávy ohledně prachu z islandské sopky. Obávaly jsme se, aby se nám tu pobyt neprodloužil o několik dní.
Následujícího dne jsme si vyšli jen tak po okolí pěšky - kolem pár ministerstev, národního kostela a i mešity.
Ve čtvrtek jsme vyrazili velmi brzy ráno na letiště, protože letadlo nám letělo v 8:45. Měli jsme i trochu obavu z celní prohlídky, aby nám něco nezabavili. Ale jakmile jsme se jim zmínili, že jsme misionáři, tak nám kufry vůbec nekontrolovali. Celník, který kontroloval můj pas, pak s nadsázkou a s úsměvem se mě zeptal, zda chci vypadat jako Usáma (kvůli mému plnovousu), tak jsem mu odpověděl, že ano a postoupil jsem dál do čekárny. V čekárně mě ještě Martin upozornil, že vezu v batohu nechtěně pilku - koupili jsme si totiž fólii na přebalení kufrů a součástí obalu byla i tato pilka, tak jsem se jí raději zbavil.
Let do Londýna trval 6 hodin a při něm jsme viděli i celou Saharu. Zpočátku, když letadlo vzlétlo, tak jsme měli pocit, že zase spadla NEPA (nigerijský dodavatel elektřiny), protože vypadly monitory na sedadlech, takže jsme nemohli sledovat kudy letíme. No a nepodařilo se je nahodit, nějak to blblo. Když jsme dolétli do Londýna, tak nám zbývaly 4 hodiny do odletu do Prahy. Let o pár minut se opozdil a když už mělo dojít k oznámení, z které brány poletíme, tak najednou zrušili většinu letů (kvůli nějaké bouřce). Takže na letišti byl zpočátku trochu zmatek a lidi pořádně nevěděli kam jít a jelikož byla zrušena spousta letů, tak vznikla i spousta dlouhých front. Šli jsme si tedy vyzvednout zavazadla a zařadit se do obrovské fronty, která vedla přes celý terminál letiště na změnu letenky na jiný termín odletu. Postupovala velmi pomalu a když nám zbývalo už jen pár desítek metrů, tak odbyla půlnoc a s tím se zavřely i všechny přepážky. Měly se otevřít až v pět hodin ráno, tak jsem si lehl do fronty mezi ostatní čekající a čekali jsme do rána. Snažili jsme se i pomocí známých změnit odlet přes Internet, ale zrovna ty naše letenky nešly.
Ale zaměstnanci letiště aspoň rozdávali všem čekajícím něco na pití, jídlo a i přikrývku s karimatkou.
Jenom byla škoda, že na letišti v Praze na mě čekali oba mí rodiče a i od Martina kamarádi a přítelkyně, všichni museli nakonec odjet s nepořízenou.
Ráno se fronta probudila a od pěti se znovu přeobjednávaly odlety. Začalo to velkým potleskem, když zaměstnanci letiště usedli do svých přepážek. Ale fronta šla velmi pomalu, protože počet fungujících přepážek se snížil na počet dvě a pak i jen jedna. Ale Martin zaslechl, že vedle u nově otevřené přepážky začali i odbavovat Prahu, tak jsme k ní přešli a dostali se hned na řadu. Přestože ráno mi ještě jeden pán, který se snažil změnit odlet do Prahy z Internetu, řekl, že pátek je už celý vybraný a volné místo je jen v sobotu, tak i přesto pro Martina tam našli jedno volné místo v prvním ranním odletu. Mě vzali jako náhradníka, takže jsem čekal, až oznámí moje jméno. Asi za půl hodiny ho oznámili, tak jsem hned utíkal rychle přes všechny kontroly k odletové bráně. A za chvíli jsme už oba seděli v letadle.
Cestou do Prahy byly vidět jen samé mraky - až na Prahu. Při přistání se nám naskytlo nádherné panorama na Říp, Lidice,Vltavu atp. - zkrátka okolí Prahy - už jsem se začal pořádně těšit na to české prostředí.
Když jsme vystoupili z letadla a šli k celní kontrole, tak celník jen zamrmlal, že jsme si měli stoupnout do fronty pro občany EU. Ale nakonec jsme byli rádi, že jsme si tam nestoupli, protože policista, který odbavoval tuto frontu, tak si asi zřejmě odskočil na obědovou pauzu, takže zbytek fronty se musel zařadit do zbývajících. Zašli jsme i na záchod na Ruzyni, za celní kontrolou tam byla jen jedna toaleta, kde ale chyběl papír. Naštěstí Martin si vezl několik papírových kapesníků z Nigérie.
Hned za pár minut nám jel autobus na nádraží, tak jsme do něj naházeli všechny naše kufry a cestou se kochali Prahou. Vlaky nám oběma jely také za nedlouho.
Když jsem ale vystoupil z letadla na Ruzyni, tak jsem zažíval trochu takovou velkou změnu a rozčarování - co se týče lidí. Připadali mi takoví uzavření a sebestřední na rozdíl od Afričanů. A když jsem pak seděl ve vlaku, tak to i tak vypadalo - nikdo nic nepromluvil, lidé seděli dál od sebe, míjeli se pohledy atp. Připadal jsem si úplně jako Michael Pailin (po večerech jsme v Nigérii spolu se sousedy sledovali jednotlivé části jeho dokumentu, který pořídil během svého cestování kolem světa v roce 1988), když se vrátil z cesty a vracel se na místo, odkud vyrazil - ten sice jel metrem, já jen vlakem a tramvají, ale pocity byly stejné (co se týče okolí a lidí).
V sobotu jsem si ráno vyrazil na kratičkou procházku do blízkého lesa, ale jinak jsem převážně dospával celý den. Čekali na mě i doma tvarohové buchty, na ty jsem se tedy těšil.
No a v neděli jsem vyrazil do sboru. Spousta lidí mě tam nepoznala:) Ale mile mě tam přivítali štanglí uheráku. Odpoledne jsem ještě zašel na vietnamské shromáždění se pozdravit se známými, také měli ze mě velkou radost, když mě viděli. Na shromáždění dokonce 4 noví lidé přijali Krista!
Jinak následující týden mě čeká ještě nějaké lítání po úřadech, očkování, musím ještě dobrat antimalarika, ale hlavně budu asi ještě odpočívat a aklimatizovat se zpátky, protože ještě jsem tak trochu v šoku z té náhlé změny prostředí, no schází mi Afrika a zejména Afričané. V blízké době ale neplánuji se tam vrátit (každopádně budu aspoň vypomáhat na dálku), ale Martin tam plánuje se vrátit v září. Bude ho tam zapotřebí, protože i na letišti Abuja řešil po telefonu problémy s počítači. Takže kdybyste někdo z vás chtěli nadále pokračovat v podpoře tohoto díla, tak sledujte stránky www.wycliffe.cz
Tak ještě jednou obrovský dík za vaši podporu a modlitby. Bohu díky jsme tam neměli žádné větší zdravotní potíže, i přestože nás tam komáři i někdy pořádně pokousali:)
Sláva Pánu!
Honza
Žádné komentáře:
Okomentovat