17. dopis

Milé Evropanky, Evropané a Evropaňátka,

tak čas zase o něco pokročil a už nám zbývají jen 2 pilulky z našeho odletového kalendáře. Podělím se opět o nějaké informace a zážitky.

Předminulý víkend jel Martin s naším ředitelem do Nigeru (stát v Nigérii), kde proběhlo slavnostní předání Nového zákona v jazyce Tsikimba. Jeli tam jako reprezentanti celé naší překladatelské nigerijské skupiny. Pro Martina to byl zároveň i první výjezd mimo město, takže se vrátil se spoustou zážitků. Nejvíce asi měl zážitků s dětmi z vesnice a celkově z nového prostředí, kde panovalo daleko teplejší klima, než které máme zde ve městě Jos. Děti se s ním chtěli neustále fotografovat, prohlížet si ho atp., no není divu. Jejich cesta proběhla v pořádku a neměli žádné potíže – tedy jen jim začalo zlobit jedno kolo, ale to se povedlo v nejbližší vesnici opravit.

Našeho ředitele tam zaujal obzvláště jeden moment během předávání biblí. Samotné předávání bylo totiž spojené s výběrem finančního příspěvku. Začínalo se význačnými hosty, kteří přispívali částkami od N5000 do N2000. Potom se přidali zbývající členové kongregace, jejich jména a částky byly oznamovány. No a objevil se i mladý klučina (ani ne deset let) a z kapes vytáhl N100. A byla mu řádně vydána kopie Bible. Za své peníze si tak koupil svou první Bibli.

Mezitím co byl Martin mimo město, tak já jsem trávil víkend vařením. Naše hospodyně mě učila, jak se připravuje stloukaný jam. Stloukává se v takovém velkém hmoždíři a až je řádně stlučený, tak se z něj uplácávají knedlíky. Potom jsem byl pozvaný na večeři k sousedům a tam jsme společně vyráběli čínské knedlíky (sousedka totiž strávila jeden rok v Číně). V Číně příprava takových knedlíků je velkým rodinným obřadem, sejde se u toho celá rodina a všichni se na tom společně podílí.

Přestože situace ve městě je teď bezpečná, tak v našem domku to minulý čtvrtek vypadalo trošku jinak. Když jsem se vracel z práce, tak po celém našem domě byl cítit ucházející plyn. Ucházel totiž ze sporáku. Naše hospodyně ho totiž omylem pustila. Jeden knoflík na sporáku jsme mívali vadný – vypadal, že je otevřený, ale ve skutečnosti byl uzavřený. No jenomže naše hospodyňka ho naopak pustila v domnění, že ho uzavírá. Tak jsem rychle vyvětral a pro jistotu raději i vypnul elektřinu - sice zvonek nemáme, ale zásuvky občas jiskří.
Ale následujícího dne jsme vyfasovali jiný starší sporák. Tak jsem ho vyzkoušel a hned jsem zjistil, že je daleko lepší než ten předchozí. Jídlo se na něm vaří a smaží daleko rychleji. A dokonce nečmoudí sazemi!

Večer jsem se pak chystal fandit našim v hokeji. Byl zápas se Slovenskem. Bylo ale zrovna velmi slabé internetové spojení, tak video vůbec nejelo a české rádio se sekalo. Jenom slovenské se dalo poslouchat bez problémů. Tak jsem poslouchal to slovenské. Jenom jsem si musel vždycky hlídat jejich nadšení, které bylo vždy podezřelé. V napínavé třetí třetině Internet byl už lepší, že se dala poslouchat i současně 2 rádia, tak jsem si české pustil do jednoho ucha a slovenské do druhého. Bylo to to pravé stereo, i když to mělo i své mouchy – asi 5 sekundové zpoždění mezi pravým a levým uchem.

V sobotu jsme vyrazili spolu s některými kolegy na víkend do přírodního parku Yankari. Jelo nás celkem devět. A vyráželi jsme brzy ráno, protože rezervace byla asi 250 km daleko. Po pár hodinách jsme do ní přijeli a hned jsme se šli osvěžit do jejího termálního pramenu. Tak průzračnou vodu jsem ještě nikde neviděl. Pár desítek metrů dále se říčka zužuje a když v ní plavete, tak si můžete připadat jako byste plavali skrze džungli, kolem jsou totiž palmy, travnatý porost atp. No a bylo tam i hodně Nigerijců, kteří se tam jen čvachtali. Spousta se jich tam totiž učila plavat (celkově oni totiž moc neumí plavat, takže jsme byli mezi nimi jedničky). Navíc se chtěli s námi i fotit – njn. koupel s baturem. Zdálky nás sledovali paviáni, kteří spíše vyčkávali na moment, kdy nám můžou něco ukrást – ať oblečení či jídlo. Po okolí se i potulovalo pár divočáků, kteří hledali něco k snědku, ale ti byli aspoň daleko vychovanější.

Jinak tento park se nachází mimo náš stát Plateau, což znamená, že tam byla i daleko vyšší teplota a více komárů atp. K večeru jsme si v buši rozdělali stany a také menší ohýnek. O pár hodin později, když nás obklopila obrovská tma, tak kolem nás procházelo stádo antilop. Asi takových 300 metrů od nás; když jsme na ně posvítili silným reflektorem, tak stáli na místě. Až když jsme se k nim přiblížili, tak teprve utekly. Ale po chvíli se opět vrátily, protože měly namířeno k vodě.
Když jsem se následujícího dne probudil, tak jsem je viděl i odcházet zpátky. Ráno jsme měli snídani a jakmile jsem otevřel sušenky, tak se okamžitě kolem nás objevila smečka paviánů, kteří chtěli také s námi posnídat. Ale museli jsme je brzy opustit, protože jsme vyráželi na výlet dál do buše. Na cestě jsme potkali několik druhů antilop, papoušků a jiných ptáků atp. Ale na lva a slona jsme neměli štěstí, i když lví stopu jsme objevili. Ale zase jsme potkali zoborožce a afrického bizona a v lese jsme viděli i nějaké jeskyně, které tam lidé dříve si vybudovali jako svá obydlí.
Mezitím než jsme se vrátili, tak paviáni podnikli útok na stan, který jsme nestihli sbalit před odjezdem do buše. Naštěstí nic nevzali, stan byl jenom pohozený a zip zavřený.

Cestou zpátky do města nás pak ale zastihla písečná bouře. Sice se nám podařilo z ní vyjet, ale u Jos se změnila na normální dešťovou bouři a před městem nás znovu dohonila.
Po příjezdu mě pak čekalo překvapení od sousedů a Matesa. Připravili pro mě dort, neboť v sobotu jsem měl narozeniny. Takže to byly i zároveň skvěle strávené narozeniny. Do parku jsme před volbami nestihli zajet a pak se plánovalo tam jet až koncem tohoto měsíce, to ale bychom už možná nestihli. Ale nakonec se to posunulo na minulý víkend, čímž to padlo na mé narozeniny, takže to byl i zároveň takový parádní dárek od Boha.

Jinak datum odletu už je nám známo – do Prahy bychom měli přiletět ve čtvrtek 26. května pozdě večer.


Takže brzy na viděnou s vámi se všemi!


A děkuji za spolupráci!


Honza